Pocházím z nevěřící rodiny a tak nebyl nikdo, kdo by mi v dětství víru v Boha předal. Naopak i díky tehdejšímu režimu, jenž hlásal Marxe a Lenina, jsem pohlížel na věřící jako na chudáky, kteří by se měli probudit a vyjít z kostelních lavic. Můj názor byl posléze umocněn sametovou revolucí, jenž mě dostihla v 15-ti. Kolik možností a lákadel nabízel tento svět, až mi věřících bylo líto. Ale někde v nejhlubší hloubi mé duše se stále, zas a znovu, ozývaly otázky typu „Proč žijeme, když stejně zemřeme a nebude nic? Jaký to vše má smysl? Cožpak má smysl o něco usilovat, když po nás nic nezůstane?“ a vzpomněl jsem si na ty miliardy lidí, kteří kdy žili a žijí na této planetě. Pravda, někteří se proslavili a vešli do historie, ale stejně zemřeli a zemřu i já a dříve nebo později upadnu do hlubin zapomnění. To byla krutá realita, se kterou jsem se coby dospívající floutek potýkal.
Ať jsem nad tím přemýšlel jakkoliv a zkoumal otázky týkající se smyslu života z jakékoliv strany, vždy jsem dospěl k názoru, že život nemá smysl a Bůh je nesmysl. Jediné, co mě dokázalo alespoň z části naplnit, byla příroda. Nechápal jsem proč, ale když jsem se ocital sám například u tekoucího potůčku, měl možnost se zaposlouchat do jeho bublání a koukat na míhající se pstruhy, naplňovalo mě to nepopsatelný pokojem, který pronikal až do hloubi mé duše. Výsledkem byly mnohdy až slzy dojetí a touha někomu poděkovat. Ale nebylo komu. Všichni tvrdili, že Bůh přece neexistuje. Kolik času jsem takto strávil a netušil, že právě v těchto chvílích se dotýkám samotného Stvořitele, který mě celou svou bytostí objímá.
Čas šel však klidně dál a já si začínal uvědomovat, že někteří mojí kamarádi se věřícími stávali. Ano, někteří byli věřící od malička, ale někteří, kteří věřícími nebyli, mi hrdě oznamovali, že se jim Bůh dal poznat a to mi přišlo divné, doslova mě to popuzovalo. „Jak se ti Bůh dal poznat?“ nechápal jsem. Někdo mi ale daroval Bibli. „Co s ní budu dělat?“ pomyslel jsem si, ale časem mi přišla vhod, neboť jsem si jí četl, abych věřícím porozuměl. Houby. Ničemu jsem nerozuměl. Naopak, mnohdy jsem Bibli zavíral se znechucením a myšlenkou „Tak tudy cesta nevede.“, ale něčím mě stále přitahovala. „Přece tomu musím přijít na kloub.“
Tu a tam mě někdo z věřících pozval do svého společenství. Vždy jsem dychtivě čekal, co se bude dít. Modlitby, chvály, zpěv, čtení z Písma, rozjímání nad ním, diskuze… “ To bylo fajn, ale k čemu to vše, když Bůh není? Stále ve mně bujela chiméra nesmyslnosti toho všeho. „Kde je ten Bůh o kterém všichni mluví?“ ptal jsem se sám sebe. Byl pro mne jak Yetty. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl. Mojí věřící přátelé, se kterými jsem se stýkal, mi vše polopaticky vysvětlovali, ale bylo to marné. Vnímal jsem sice, že křesťanství mi dokáže odpovědět na všechny mé niterné otázky, ale já mnohdy s odpověďmi nesouhlasil a Boha jsem nikde neviděl, ani nepotkal. „Je v tobě.“ hřměli všichni, ale já Ho nevnímal. Ten dar poznání jsem dosud neobdržel. Až jednou…
Někdy v 19-ti jsem si koupil svoje první horské kolo, vyrazil na svou první vyjížďku a na lesní pěšině dojel cyklistu o něco staršího než já. Skamarádili jsme se a hned posléze vyšlo najevo, že je to katolický kněz. Zarazil jsem se. „A kde máte ten hábit?“, vrtalo mi hlavou. „V tom se na kole špatně jezdí.“ odpověděl prostě. To je pravda, musel jsem uznat, ale kamarád kněz se mi stal partnerem pro cyklistiku a tak jsme brázdili moje rodné Beskydy spolu. Pochopitelně, že naše rozhovory se týkaly víry a Boha a tak se stalo, že katolický kněz byl prvním člověkem, který mi dokázal o Bohu říci takovým způsobem, abych Boha přijal alespoň rozumem, ale srdce se tomu ještě bránilo.
Také jsem se se svým kamarádem knězem pochlubil i ve společenstvích různých denominací, které jsem se svými přáteli navštěvoval. Nikdo mě od přátelství s ním neodrazoval, ale vnímal jsem jakýsi distanc daného společenství od něho. Moc jsem tomu nerozuměl a začaly mi vrtat hlavou rozdílnosti, jenž jsem začal vnímat ve věroukách všech společenství, které jsem navštěvoval. Byl v tom pro mne neskutečný chaos. Všichni tvrdili, že jejich cesta je správná, všichni tvrdili, že mají Ducha svatého, ale jejich věrouky se v některých záležitostech hluboce rozcházely. „Jestliže mají všichni pravdu a jejich výklad Písma je jediný správný, tak proč se mezi sebou jednotlivé denominace neshodnou?“ ptal jsem se sám sebe i pastorů těch společenství, které jsem navštěvoval. Odpovědi byly různé, ale nebyl jsem z nich vůbec moudrý. Ptal jsem se pochopitelně i svého kamaráda kněze a ten začal vysvětlovat. Když jsem pak s vysvětlením přišel k pastorům do společenství, setkal jsem se s odmítnutím. „Ne, takhle to není.“, obdržel jsem většinou odpověď, ale na otázku „Jak to teda je?“ jsem dostával odpovědi nedostatečné, nebo žádné. Souběžně ruku v ruce jsem začal chápat, že v katolickém pojetí víry je vše, co mají všechny ty různé protestantské denominace, jako kdyby každá z nich kladla důraz na jednu či dvě různé „věci“, ale katolické pojetí víry obsahovalo všechno. Katolická věrouka je nejkomplexnější a nejúplnější, pomyslel jsem si jednou a začínal chápat název katolické církve. Katholikos = všeobecný.
A s tím poznáním jsem se zamiloval do jedné dívky. Žel, nebyl jsem dostatečně zakotven ve víře, vztah s ní mě uchvátil natolik, že vše šlo stranou a jak se řiká „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Po sedmi létech chození a šesti létech manželství jsme se rozvedli. Později jsem měl ještě jeden vztah, který rovněž nedopadl dobře, naopak, měl zajímavé rozuzlení. S dotyčnou dámou jsme koupili chalupu, zrekonstruovali ji a jak bylo hotovo, oznámila mi, že to není ono a pláchla. A tehdy se mi život sesypal jak domeček s karet. Sám na chalupě, zadlužený, zklamaný. Hypoteční splátka byla tak velká, že bych to vše sám dlouhodobě neutáhl. Banka souhlasila s přefinancováním, ale za smluvní pokutu 140 tis. Absolutně jsem neměl tolik peněz. Následovaly výčitky, obviňování… Asi to znáte.
Krach. Totální krach a já si vzpomněl na Pána Boha. Plačíc na kolenou jsem prosil o odpuštění a prosil, aby mě Pán zbavil nenávisti, kterou jsem vůči své bývalé partnerce pěstoval. Už mi bylo jedno, zda o chalupu přijdu, nebo ne, jen jsem prosil Pána o odejmutí té nenávisti a která mě naprosto pohlcovala a nad kterou jsem neměl žádnou moc. Chtěl jsem být zase člověkem s úsměvem na tváři. A Pán mě vyslyšel.
Až po deseti dnech jsem si uvědomil, že už nemyslím na svou bývalou partnerku ve zlém. Uvědomil jsem si, že Pán mou nenávist ze mě odebral hned ve chvíli mé první upřímné modlitby, ale já na to přišel až po deseti dnech. Takhle jedná Bůh. Naprosto nezištně. Prokazuje nám lidem dobro naprosto nezištně a my o tom mnohdy ani nevíme, ani si to neuvědomujeme a tak ani neděkujeme. Jak veliký a dobrý je náš Bůh.
Hned nato mi zavolala paní z banky, že měla podobný případ, že našla nějakou kličku ve vnitřních směrnicích banky a že když to vyjde, tak refinance nebude stát 140 tis., ale desetinu toho. Jupííí, zaradoval jsem se a věděl, že už bude dobře. Postupně Pán pomohl můj dluh zrefinancovat (platím polovinu měsíční splátky) a způsobil, že se moje finanční situace stabizovala. A začal konat i v mém osobním životě. Stále více a více jsem pociťoval nutkání zajít Pánu poděkovat přímo do kostela, ale z nějakého důvodu jsem to stále odkládal, Až jednou…
Jednou mě kámoška pozvala na mši svatou. Bylo to v polské Poznani. Šli jsme přímo do katedrály. Už ve chvíli, kdy jsem vstoupil do ní, pocítil jsem pokoj. Nádherný Boží pokoj, který se rozléhal po celé katedrále a který prostupoval mou bytost tak, jak jsem ještě nikdy nepoznal. Mnohokrát jsem byl v kostele, mnohokrát mi můj kamarád kněz vysvětloval mši svatou, ale tohle bylo něco mimo mé chápání. Po chvíli začala mše svatá, která mě doslova vtáhla do svého dění. Kněz nás vyzval, ať před Pánem litujeme svých hříchů. Učinil jsem tak, jak nejlépe umět a nechal se dál unášet děním. Konečně jsem klečel před Pánem zcela mu odevzdán a při proměňování, kdy kněz pronáší slova „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ jsem nějakou částí svého nitra jasně vnímal, jak z oltáře doslova teče tekutá láska do mého nitra a napájí všechny kolem. I mně. Ačkoliv jsem své bližní, co klečeli kolem, neznal, krom kamarádky, jasně jsem vnímal, že jsme prostě jedno a zajedno s dobrým Bohem. Bylo to něco tak úchvatného, že to hluboce, intenzivně, se vší razancí, avšak jemností zasáhlo mé nitro a navždy ho proměnilo. Bůh se konečně proklubal do mého srdce. Teď, tady, v katolickém kostele. Přímo tam. Později, vycházejíc z katedrály jsem zjistil, že vidím svět v naprosto jiném světle a vzpomněl si na rozhovor Pána Ježíše s Nikodémem: Co se narodilo z těla je tělo, co se narodilo z ducha je duch. A přesně takto jsem se cítil. Moje kamarádka jen koukala, a ptala se, co se to se mnou stalo. Nebyl jsem v té chvíli schopen slova, ale jen se smál jak měsíček na hnůj.
Netrvalo dlouho a po návratu domů jsem utíkal do kostela v naší farnosti. Lesy, louky, potoky, kopce, to kdysi byl můj kostel a jen tam jsem se občas dokázal k Bohu nesměle modlit, ale teď už mi příroda nestačila. Toužil jsem po Pánu v kostele, v Eucharistii. Ta milost mi byla dána o půl roku později.
Po celoživotní zpovědi, která trvala kolem hodiny, jsem přistoupil ke svému prvnímu Svatému přijímání. Teoreticky jsem věděl, že přijímám Tělo Kristovo, totéž tělo, které viselo za mně na kříži, ale to bylo všechno, co jsem věděl. Avšak krátce po polknutí hostie jsem ve svém nitru ucítil úžasné vnitřní teplo a nasycení mé duše. Nasycení něčím… Nasycení samotným Kristem. Ničím jiným a pokud znáte nějaké ódy na Krista, tak si je do vaší představy dosaďte. Stejně to bude málo. Cítil jsem se jako kapka deště, která spadne do oceánu, rozplyne se v ní a nabyde slanosti toho oceánu. Každá kapka spojena s oceánem nevysychá, vzpomněl jsem si na jeden citát a ta kapka jsem byl já. Úžasné. Ještě teď mě tento prožitek s Pánem v Eucharistii dojímá, když si na to vzpomenu a rozhání případné pochybnosti.