Nastal tedy čas vyjádřit se k populární problematice islámu a soužití s muslimy. 😛 🙂 Po čtyřech letech soužití s muslimy mám troufám si tvrdit k tomuhle tématu co říct. V tomhle příspěvku nechci nikoho obhajovat ani nic propagovat. Popíšu Vám pouze svoji osobní zkušenost. Pokud má někdo z Vás osobní zkušenost jinou a je ochotný nám ji slušně, bez vulgarit sdělit, prosím. 🙂
Úplně na začátek. Jeden poznatek, platný po celou dobu věznění. Není nic horšího, než vyšetřovatel, nebo dozorce ateista. Věřící člověk má ve většině případů alespoň nějaké zábrany a dokáže se v rámci daných podmínek zachovat lidsky. Největší trýznitelé a trýznitelky byli vždycky ti, kdo o sobě prohlašovali, že jsou ateisté. Takoví ti, kteří by byli většině z nás na první pohled sympatičtí. Moderní, pro západní, s islámem nechtějíc mít nic společného. To jsou z devadesáti procent Ti, kdo tam strhávají lidem nehty a polévají vyslýchané vařící vodou. Věřící muslim by to v naprosté většině neudělal.
Pamatuji si jeden moment krátce po zatčení. Skoro dva dny jsem nic nepila a zkusila požádat jednoho z policistů o vodu. Připomněla jsem, že jeho kolega před dvěma dny mi vodu dal. Odpověď – „To byl muslim, on musí, protože mu to nařizuje islám. Já jsem ateista, já Vás tady můžu nechat chcípnout. “ A v podobném duchu probíhali celé čtyři roky. Pokud se ke mně někdo zachoval lidsky, v naprosté většině případů to byla některá z muslimských dozorkyň. Ty mě často někde za rohem, aby nikdo neviděl, objaly a vyjádřily podporu, slibovaly, že se za mě budou modlit. Mnohem lidštěji, než později v Izmiru, se choval personál ve Vanu. A je to dané tím, že jsou tam jednak z většiny Kurdové a jednak z naprosté většiny věřící.
V Izmiru jsem strávila téměř tři měsíce ve špinavé kobce bez deky, bez hygienických a úklidových potřeb, bez hrnku na vodu, bez čehokoliv. Bez možnosti cokoliv si tam koupit. A měli by jste vidět, jak si ty takzvaně „moderní, emancipované ateistické dozorkyně“, kterých je v Izmiru většina, moji situaci užívaly. Kelímek na vodu jsem od nich nedostala. Dva měsíce jsem tam pila z dlaní z kohoutku, ještě ta voda byla strašně špinavá. Dva měsíce jsem tam myla sebe, nádobí, místnost i oblečení jedním saponátem. Nic jiného nebylo. Koupit jsem si nic nemohla, protože jsem neměla nákupní formulář. Ten si musíte koupit, k tomu ale potřebujete nákupní formulář. Takzvaný začarovaný kruh. Dva měsíce mi nikdo ten jeden list papíru, kterého mají štosy, nedal. Na žádost o úklidové potřeby mi bylo odpovězeno, že nic nepotřebuju, že jsem sama špína terorista. A jak jsem se z toho „začarovaného kruhu“ dostala ? Po těch více jak dvou měsících přemístili na můj blok jednu zahalenou dozorkyni. Ta mi sama od sebe od sebe hned druhý den přinesla ten formulář, ještě společně s dekou, kterou jsem také neměla. Prý se na mě tam nemůže dívat. Možná je to jen obrovská náhoda, nevím, každopádně, tohle jsem tam já zažila.
Spoluvězni, se kterými jsem strávila čtyři roky, byli muslimové z naprosté většiny. Za celé čtyři roky jsem se nesetkala s jakoukoliv separací, s jakoukoliv negací vůči mě, coby nemuslimovi. Za celé čtyři roky jsem nenarazila na jakoukoliv nevraživost vůči nemuslimům, křesťanům, Evropanům. Ne, opravdu nenarazila. Složení lidí tam je velmi pestré. Jsou tam muslimky, které chodí poctivě zahalené a poctivě se modlí, čtou korán. Dále takové, které na první pohled vůbec muslima nepřipomínají, chodí moderně oblékané, nezahalené, nicméně se také poctivě pětkrát denně modlí, dodržují během svátků půst atd. Další se sice za muslimky považují, nicméně se v životě nemodlili a islámské tradice nedodržují. Pak tam máte křesťany, ateisty, alávity, občas i nějakého toho Jezída…Složení je tedy velmi pestré.
A, nezažila jsem během těch čtyř let jakýkoliv konflikt ohledně náboženství, nezažila jsem, že by se kvůli víře a nevíře dělali jakékoliv rozdíly. To jak moc kdo věří, nebo nevěří, je každého naprosto osobní věc, nikdo se do toho nikomu neplete. K náboženským povinnostem ti věřící přistupují zcela věcně, jak k úklidu, nebo čistění zubů. Když se někdo chce jít modlit, nebo číst korán, poprosí ostatní, jestli můžou trochu ztlumit televizi. Ostatní odpoví, že jo, ale ať počká po písničce. Ok.
Pokud jsem měla nějakou otázku k islámu, vždycky jsem dostala odpověď, nicméně sám od sebe nikdy nikdo s přednáškou nezačal. Poprosili mě jednou, když se modlí, ať je obejdu zezadu a nechodím jim před koberečkem, že to prý pro modlitbu vadí. Dále jsem dostala instrukce, ať nevyhazuju chleba a hurma (to je takový divný sušený ovoce, co má nějaký význam pro islám), do koše mezi odpadky, ale do pytle zvlášť. To se v Turecku takhle dělá, zbytky chleba a „posvátných“ potravin nevyhazují s odpadem, ale třídí zvlášť, potom se to dá zvířátkům. Tohle jediné po mě muslimové chtěli.
O ramadánu to vypadalo tak, že my co jsme nedrželi půst jsme přes den uklidili a vůbec udělali všechnu práci, co je potřeba, aby naši kamarádi mohli odpočívat. Ti co se postí pak byli vždycky vzhůru do čtyř hodin ráno. A vždycky dávali pozor na to, aby nebyli při oslavách příliš hluční a nás co nahoře v patře spíme pozdě v noci nerušili. Kolikrát jsem zezdola slyšela „prosím tě neřvi tolik, vždyť Marki nahoře spí“. Takhle nějak tam vypadá nenávist k nevěřícím.
Když si moje kamarádky chtěly ve skupině číst na hlas korán, optaly se mě, jestli mě teď nebudou rušit, když jsem si třeba zrovna četla. A to víte, že nerušili, hodila jsem si obvykle nějaký hadr na hlavu a sedla si k nim. Čtení, nebo ono je to spíš zpívání, koránu má nádhernou atmosféru. Jen do mě. Ale je to pravda. Stejně tak má nádhernou atmosféru ramazán a další svátky. Pro každého, i pro nevěřící. 🙂
Po čtení z koránu vždycky jeden přednesl modlitbu, do které zahrnul vedle rodinných příslušníků všechny kamarády v cele, včetně nevěřících, křesťanů a ateistů. I pro ty žádal od alláha ochranu. Vždycky před tím, než jsem měla soud, vzala paní Yildiz, moje další vězeňská maminka do ruky korán a dvě hodiny se modlila za to, aby mě pustili. Ještě jsem si z ní dělala legraci, že takhle to na světě nefunguje, že je potřeba spíš poslat někoho za soudcem s obálkou…:D
Jinak oni obecně vůbec tu víru neberou tak vážně, jak si myslíte. Často je kolem plnění náboženských povinností spousta srandy. Jednu starší paní, Fatmu, jsem ráno zastihla, jak si to míří s ohřátou vodou do koupelny. Ptám se, proč se neumyje odpoledne, až poteče normálně teplá voda z kohoutku. Fatma mi vysvětlila, že si musí umýt hlavu teď, aby se mohla jít modlit, jelikož se ji zdál eroticky laděný sen. Řehtala jsem se tehdy na celé kolo (ona taky). Kdykoliv si pak paní Fatma ohřívala vodu na čaj, hned jsem se ptala, co se ji zdálo. 😀 Smála se. Ona sama mi pak, když jsem ji viděla ohřívat vodu v konvici, se smíchem hlásila, že ta voda je na čaj. 😀
Jelikož se ráno věnuji sportu a vstávám brzy, měla důležitý úkol – tedy, budit své modlící se kamarádky na ranní „namaz“(salat – modlitba). Dělala jsem to obvykle tak, že jsem z dotyčné se zvoláním alláhu akbar strhla deku. Nicméně, ne každý z těch co se modlí, se modlí přesně v předepsaný čas. Někteří vstávají odpoledne, s tím, že si to pak odjedou všechno najednou. Do čehož jsem často rýpala, říkám, že podle koránu si můžeš dát modlitbu později a všechny najednou, pokud máš nějakou neodkladnou práci. Ne proto, že chceš do dvou odpoledne spát….:D
Lidé se možná dokážou přetvařovat týden dva, když někam cestujete. Dokážou se možná přetvařovat v táborech, kde od Vás potřebují pomoc. Ale nedokážu si představit, jak by se někdo přetvařoval čtyři roky, ještě v takto vypjaté, kritické situaci. Můžu s klidným svědomím nyní zopakovat to, co jsem řekla před čtyřmi lety po cestách na Blízký východ a návštěvách uprchlických táborů:
S moji kulturou jste kompatibilní! <3