Basilea Schlinková – JAK SE ZMĚNIT
Příručka pro vítězný boj s hříchem, 1993
V Ga 5,19-21 vypočítává apoštol Pavel hříchy, které nazývá ovocem těla, a připomíná, že kdo takové věci činí, nemůže být dědicem Božího království. Mnohé z těchto hříchů i my beze sporu za těžké hříchy pokládáme: nečistotu, necudnost, smyslnost, opilství. Ale je tu jmenován i jeden hřích, který až tak vážně nebereme: spory, roztržky, nevyjasněné, napjaté vztahy. Apoštol vidí, jak je tento hřích nebezpečný. Proto ho označuje hned několikerým jménem: nepřátelství, svárové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty.
Je to důrazné Boží varování, ale ach! – až příliš často právě v církvi přeslechnuté. Jinak by nemohlo být v obecenstvích Božího lidu tolik nesvornosti, roztržek, napětí. Je to pravý opak jednoty Božího lidu, která Pánu Ježíši až do posledního dechu tolik ležela na srdci. Byla to jeho vroucí prosba, aby ti Jeho jedno byli, jako On je jedno se svým otcem. To, že tak málo dbáme na tuto touhu Pána Ježíše, dokazuje, že Ho nerespektujeme jako svého Pána, jehož přání je pro nás rozkazem. Ačkoliv se počítáme za údy jeho těla, žijeme si klidně dál v hříchu, roztržkách, svárech, nepřátelství. Tak má svět před očima karikaturu podoby Pána Ježíše a naše svědectví je nevěrohodné. Velice se tak proviňujeme proti svým bližním, kteří kvůli našemu znetvořenému křesťanství neuvidí Pána Ježíše. Ani si neuvědomujeme, že už jsme tím dávno od Pána Ježíše odpadli a žijeme pod vládou toho starého rozkolníka satana, který je původcem všeho nepřátelství, svárů a roztržek. Boříme Boží království lásky, které jsme povoláni budovat. Ale Boží království se buduje jen a jen láskou. Každý svár a rozkol je boří. Důsledky rozkolů a svárů v rodinách a ve sborech jsou děsné. Zapomínáme, že všecko, co mluvíme, je před Panem zapisované (Mal 3,16)? Co tam stojí pod naším jménem? Co jsme udělali, abychom jako Ježíšovi učedníci, kteří mají šířit pokoj, zamezili svárům?
Nepatříme spíše mezi ty, kteří oheň nejednoty a svárů pomáhali zakládat a rozdmychávat? Jednou se budeme muset před Pánem zodpovídat z toho, co jsme udělali, abychom zamezili rozkolům v rodině, ve sboru, na pracovišti. Hovořili jsme pokojná a smírčí slova, nebo jsme podněcovali svými slovy svár?
Skoro v každém lidském srdci je sklon k takovému rozněcování ohně. Už z malé jiskry nějaké negativní poznámky, kterou jen tak letmo v hovoru utrousíme, může vzniknout tam, kde už nějaké napětí je, velký požár, takže v rodině, ve sboru nebo jiném společenství pak dojde k rozkolu. Jednou se před soudnou Boží stolicí budeme zodpovídat za to, co taková neuvážená slova napáchala.
Když Boží slovo klade na tento hřích tak velký důraz, že ho v jediném verši uvádí několikrát, musíme se jím i my velice vážně zabývat. Za žádnou cenu mu nesmíme ve svém životě dávat prostor, ale rozhodně ho vymýtit. Ovšem musíme ho odhalit a nesnažit se ho maskovat třeba označením „horlení pro pravdu“, „nezbytné rodinné spory“ apod. Takové omluvy neobstojí. Vždyť i to naše horlení za pravdu a právo (namnoze i v teologii) nebývá ryzí. Platí nám výtka apoštola Pavla: „Nebo když je ve vás řevnivost a spor, řekněte sami, zdali nejste tělesní?“ (1K 3,3) Tam, kde jsou rozpory a napětí, je vždy ve hře starý, tělesný člověk se svou závistí, pýchou, žárlivostí a podobnými hříchy. Pyšný člověk má své mínění za jedině správné, neumí v pokoře a lásce vidět u druhých něco dobrého a vážit si jejich názorů. Proto je tolik napětí, nesvárů ba nesmířlivosti v rodinách a jiných společenstvích.
Písmo vůbec nehovoří o tom, zda jsme v určitém sporu v právu či neprávu. Říká bez ohledu na to, jaké podstaty spor je, že ti, kdo žijí v roztržce, napětí, sváru, nemohou být dědici Božího království. Je na nás, abychom nabídli protivníkovi ruku ke smíru a na každou křivdu a nespravedlnost odpovídali znovu a znovu neúnavnou odpouštějící láskou (Mt 5,23). Vším právem je tento Boží požadavek naprosto neúprosný. Vždyť Pán Bůh nám, svým nepřátelům, v Pánu Ježíši Kristu všecko beze zbytku odpustil a naše hříchy nikdy nepřipomíná. Při tom Ho svými hříchy zarmucujeme a zaměstnáváme tak, jak nám nikdy žádný člověk nemůže ublížit či ukřivdit. A On nás přesto nese v odpouštějící lásce a trpělivosti, miluje nás a na všecky bolesti, které Mu opět a opět působíme, odpovídá láskou a dobrotivostí, zasýpaje nás ustavičně svým požehnáním a dobrymi dary.
Nic proto tolik Pána Boha nermoutí a nehněvá, jako když vidí, že člověk, který zakouší ustavičně Jeho milosrdnou, žehnající a odpouštějící lásku, se hrdluje se svým bližním, nechce odpouštět, chyby svých bližních nepřikrývá, ale hašteří se s nimi a vyjíždí si na ně. Takový člověk ztratí svůj podíl na nebeském království, které je pokoj a radost v Duchu svatém. Věčnost musí trávit v panství rozkolníka, kde panuje nenávist, závist, svár a lež. Sklidí, co svou svárlivostí rozséval.
Je jedno, jakého druhu jsou spory, které vedeme: spory o dědictví, rozpory v manželství, hledání práva a spravedlnosti v jiných oblastech nebo hádky a spory teologické, názorové, politické. Ze všeho toho musíme být za každou cenu vysvobozeni, nemáme-li končit v říši temnosti. Chceme-li trávit věčnost s Pánem Ježíšem, musíme se mu podobat. On je Kníže pokoje, tichý Beránek, který nezlořečil, když mu zlořečili, nehájil se, když mu křivdili, ale poroučel křivdy tomu, který spravedlivě soudí (1Pt 2,23). Jako tichý Beránek sypal na hlavy svých protivníků řeřavé uhlí odpouštějící a žehnající lásky, a to i na křížové cestě a uprostřed muk na kříži. Volá nás, abychom ho následovali. Jsi na této cestě? Pak patříš pro časnost i pro věčnost k Pánu Ježíši, satan nemá na tebe žádné právo. Naším heslem budiž slovo apoštola Pavla: „Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej zlé dobrým.“ PÅ 12,21) Učiň první krok ke smíření tam, kde žiješ s někým v napětí. Podej ruku bratrovi z jiného křesťanského tábora při všem respektování jeho odlišnosti v názorech a poslání. Kdo se nechce smířit, boří Boží království, i kdyby zdánlivě horlivě za Boží věc bojoval. Takový nemůže být dědicem Božího království, ale bude jako svárlivý a hádavý z něho vyloučen.
Prosme proto vroucně Pána, aby nám zjevil každou sebemenší stopu svárlivosti a rozkolu. On nás jistě vyslyší a zjeví, kde nežijeme s bližními v míru. Tak přestaneme bojovat s druhými a budeme tasit meč sami proti sobě. Pán Ježíš jako věčná láska přišel proto, aby zvítězil i nad každou nenávistí a svárlivostí. Rád i tobě daruje vítězství nad tímto hříchem, když po tom upřímně a celým srdcem toužíš. Slavně na Golgotě zvítězil, aby své vítězství projevil i při nás, svárlivých, bojechtivých, sudičských lidech. Jeho vítězství je tu k disposici pro každého, kdo si ho vírou přivlastňuje.