1. Pokud žijeme na světě, nemůžeme být bez protivenství a pokušení. Proto je psáno v knize o Jobovi (7,1): „Život člověka na zemi je samé bojování proti pokušení.“
Měl by se tedy mít každý na pozoru před svým pokušením a bdít na modlitbách, aby ďábel, který nikdy nespí, ale obchází a hledá, koho by pohltil (1 Pt 5,8), nenašel příležitost k oklamání.
Nikdo není tak dokonalý a svatý, aby někdy neměl pokušení; proto nemůžeme být úplně bez nich.
2. Pokušení jsou přece člověku velice užitečná, třeba jsou obtížná a těžká, neboť jimi se člověk učí pokoře, očišťuje a vzdělává. Všichni svatí prošli mnoha protivenstvími a pokušeními a měli z nich prospěch. A kdo nedovedli pokušení odolat, jsou zavrženi a zahynuli.Není tak svaté řehole, ani tak odlehlého místa, aby tam nedosáhlo pokušení a protivenství.
3. Dokud člověk žije, nikdy není před pokušením zcela bezpečný, poněvadž zdrojem pokušení je žádostivost, která je v nás samých už od chvíle našeho zrození. Když jedno pokušení nebo protivenství pomine, přijde jiné; a vždy budeme mít proč trpět, neboť jsme ztratili svou blaženost.
Mnozí se snaží před pokušeními utíkat a upadají v ně tím hlouběji. Nemůžeme vítězit jen útěkem, ale teprve trpělivostí a pravou pokorou se stáváme silnější než všichni nepřátelé.
4. Kdo se odvrací od zlého jenom zevně a nevypleje zlo i s kořenem, málo zmůže, naopak, pokušení se vrací tím snáz a pociťuje se tím hůře. Spíše s Boží pomocí zvítězíš trpělivostí a vytrvalostí, než přísností a příkrostí k sobě samému.
Raději si dej v pokušení poradit; a na člověka, který je v pokušení, nebuď tvrdý, ale dodej mu útěchy, jaké by sis přál sám.
5. Počátek všech zlých pokušení je v nestálé mysli a malé důvěře v Boha. Vždyť jako je loď bez kormidla zmítána vlnami sem a tam, tak podobně bývá pokoušen člověk, který ochabl a upustil od svého předsevzetí. Oheň zkouší železo (Sír 3 1,26) a pokušení spravedlivého člověka (srov. Sír 27,6). Často nevíme, co dokážeme; až pokušení ukáže, co jsme. Je však třeba bdít, především v začátku pokušení, neboť nepřítel bývá snáze přemožen tehdy, když se mu nedovolí vstoupit ani na práh mysli, nýbrž jde se proti němu, hned jak zaklepe. Proto kdosi pravil: Postav se na odpor z kraje, než kořeny pevně se ujmou; necháš-li nemoci čas, pozdě je hledati lék (Ovidius, Remedia) Neboť nejprve přijde na mysl pouhá myšlenka, pak mocná představa, nakonec zalíbení, hříšná žádost a souhlas. Tak znenáhla vstoupí zlý nepřítel naplno, když se nepostavíme na odpor hned zpočátku. A čím déle kdo otálí s odporem, tím se stává každodenně slabším a nepřítel vůči němu silnějším.
6. Jedni zakoušejí těžší pokušení na počátku svého obrácení, druzí zase na konci; jiní pak jsou jimi trápeni téměř po celý život. Někteří jsou pokoušeni dosti mírně podle moudrosti a spravedlnosti Božího řádu, který bere v úvahu stav a zásluhy lidí a vše předem upravuje ke spáse svých vyvolených.
7. Proto nesmíme v pokušení zoufat, ale tím vroucněji prosit Boha, aby nás v každém trápení uznal za hodny pomoci. On zajisté, podle slov Pavlových (1 K 10,13), s pokušením dopřeje nám zároveň i sil, abychom v něm mohli zdárně obstát.
Pokorně se proto skloňme pod Boží ruku v každém pokušení a trápení, neboť pokorné duchem Bůh spasí a vyvýší (srov. 1 Pt 5,6; Z 33,19).
8. V pokušeních a trápeních člověk ukáže, jak pokročil v dokonalosti; jimi se též získává větší zásluha a lépe projevuje ctnost. Není nic velkého být nábožný a horlivý, když člověk necítí žádnou těžkost; jestliže si však v době protivenství zachová trpělivost, bude mít velkou naději na zdokonalení.
Někteří se dovedou uchránit ve velkých pokušeních, ale v každodenních malých často podléhají, aby tím pokořeni nespoléhali ve velkých nikdy na sebe, když jsou slabí i v tak malých.