Stál jsem tam inkognito, já, protestantský pastor v civilu. Nenápadně jsem se zasunul do zadní lavice katolické kaple v Milwaukee a poprvé jsem se stal svědkem mše. Přivedla mě tam zvědavost a stále jsem si nebyl jistý, jestli jde o zdravou zvědavost.
Při zkoumání spisů prvních křesťanů jsem nespočetně mnohokrát narazil na výrazy jako „liturgie“, „Eucharistie“, „oběť“. Pro ně byla Bible – tu knihu jsem nadevše miloval – nepochopitelná bez události, kterou současní katolíci nazývají „mší“.
Chtěl jsem pochopit rané křesťany; avšak chyběla mi zkušenost s liturgií. A tak jsem přesvědčil sám sebe a vyrazil jsem se na „průzkum“. Přitom jsem se neustále zapřísahal, že si ani nekleknu, ani nebudu mít účast na tomto modlářství.
Sedl jsem si do lavice v tmavém koutě na samém konci kaple. Přede mnou bylo poměrně hodně věřících různého věku. Velmi mě zaujala jejich uctivá gesta, jakož i očividné soustředění se na modlitbu.
Pak zazvonil zvon, všichni vstali a z dveří u oltáře vyšel kněz. Nejistý sám sebou zůstal jsem sedět. Jako kalvína mě učili, že mše je tím největším bohorouhačstvím, jakého se člověk může dopustit. Obřadem mše se údajně opakuje oběť Ježíše Krista. A tak jsem zůstal v roli pozorovatele. Seděl jsem s otevřenou Biblí před sebou.
Mše pokračovala a mně najednou něco napadlo. Bibli jsem neměl jen u sebe. Byla přede mnou – ve slovech mše! Jeden úryvek byl z Izaiáše další ze Žalmů, další od Pavla.
Velmi silně jsem to prožíval. Chtělo se mi všechno zastavit a křičet: „Hej, můžu vysvětlit, co se z Písma právě odehrává? Je to úžasné!“ Zachoval jsem si však postoj pozorovatele.
Zůstal jsem v ústraní, dokud jsem nezaslechl, jak kněz vyslovuje slova proměňování: „Toto je moje tělo … Toto je moje krev.“
Pocítil jsem, jak se ze mě vytrácejí všechny pochybnosti. Když jsem viděl, jak kněz zvedl bílou hostii, cítil jsem, jak mi ze srdce vyvěrá modlitba: „Můj Pán a můj Bůh. Jsi to opravdu ty!“
Od toho okamžiku byste mě možná nazvali cvokem. Neuměl jsem si ani představit, co ve mně ta slova způsobí. Ještě intenzivněji jsem prožíval, když shromáždění začalo zpívat: „Beránku Boží … Beránku Boží … Beránku Boží,“ a kněz navázal: „Hle, Beránek Boží …“ a zvedl hostii. Netrvalo ani minutu, a slova „Beránek Boží“ odezněly čtyřikrát.
Z dlouhodobých studií Bible jsem okamžitě věděl, kde jsem. Byl jsem v knize Zjevení, kde Ježíš ve dvaadvaceti kapitolách volal Beránka nejméně dvacetkrát.
Byl jsem na svatební hostině, kterou Jan popisuje na konci poslední knihy Bible.
Byl jsem před nebeským trůnem, kde je Ježíš navždy oslaven jako Beránek.
Na to jsem připraven nebyl, ačkoli – byl jsem na mši!
Na mši jsem se vrátil i druhý den.
A pak další.
A ještě na další.
Pokaždé se mi před očima odehrávalo stále více výjevů z Písma.
A přece ani jednu z jeho knih jsem neviděl v té tmavé kapličce jasněji než Knihu zjevení, Apokalypsu, která popisuje oslavu andělů a svatých v nebi.
Jako v Knize, tak i v kapličce jsem viděl oblečeného kněze, oltář a shromáždění volající „Svatý, svatý, svatý …“
Viděl jsem kadidlový kouř; slyšel jsem vzývání andělů a svatých; i já sám jsem zpíval aleluja, protože toto slavení mě přitahovalo stále víc.
Sedával jsem v zadní lavici se svou Biblí a často jsem nevěděl, co dříve, na kterou stranu se obrátit – ať k tomu, co se odehrávalo v Apokalypse, nebo k tomu, co se dělo na oltáři. Stále více se mi zdálo, že jde o totéž.
S novým elánem jsem se pohroužil do studia starověkého křesťanství a zjistil jsem, že první biskupové, otcové Církve, objevili totéž, co jsem každé ráno prožíval i já.
Knihu zjevení považovali za klíč k liturgii a naopak. Ve mně jako ve vědci a věřícím člověku se odehrávalo něco silného. Zjevení, biblická kniha, která mi připadala nejsložitější, nyní osvětlovala základní kámen mé víry: ideu smlouvy jako posvátného svazku Boží rodiny. Přitom ze mše, kterou jsem předtím považoval za největší rouhání, se stala událost, která zpečetila Boží smlouvu. „Toto je kalich mé krve. Je to krev nové a věčné smlouvy.“
Všechno to bylo pro mě nové, až se mi z toho hlava točila. Celé roky jsem se snažil najít smysl Knihy zjevení jako jisté zakódované poselství o konci světa, o oslavě ve vzdáleném nebi; o něčem, co většina křesťanů nemůže přežít, dokud jsou na zemi.
Nyní po dvou týdnech každodenního chození na mši jsem najednou toužil postavit se během liturgie a říci: „Poslouchejte mě všichni. Ukážu vám v Apokalypse, kde se právě nacházíte! Otevřete čtvrtou kapitolu, osmý verš. Právě teď jste v nebi.“
Scott Hahn, úryvek z knihy Hostina Beránkova
převzato z http://www.fatym.com
Zdroj: https://doverujem-a-verim.blogspot.cz, 15. 9. 2017
Převzato z www.lifenews.sk, článek naleznete zde.
Více o knize:
http://www.zachej.sk/produkt/2740/barankova-vecera/
a v češtině:
Kniha amerického teologa a biblisty čtivým způsobem představuje knihu Zjevení svatého apoštola Jana jako mystické zobrazení naplnění času, které se odráží i ve slavení eucharistie. Mše svatá se tak stává klíčem k porozumění knize Zjevení, což si uvědomovali už církevní otcové, a mluví o tom také Druhý vatikánský koncil i Katechismus katolické církve. Autor pomáhá čtenáři nejen najít si svou cestu k na první pohled komplikované a někdy i rozpaky vzbuzující knize Zjevení, ale rovněž objevit celou řadu důležitých rozměrů mše svaté, na které často zapomínáme nebo si je ani neuvědomujeme.
ještě jsem si chtěla k tomu poznamenat, že to jsme jako ten zástup, který se ho dotýkal bez víry. Kdybychom k Eucharistii přistupovali se stejnou vírou jako kdysi ti věřící, taky bychom byli uzdraveni. Ono se to píše i v Písmu