Slávo Kefalín – Moje cesta do katolické církve

Share

Pocházím z nevěřící rodiny a tak nebyl nikdo, kdo by mi v dětství víru v Boha předal. Naopak i díky tehdejšímu režimu, jenž hlásal Marxe a Lenina, jsem pohlížel na věřící jako na chudáky, kteří by se měli probudit a vyjít z kostelních lavic. Můj názor byl posléze umocněn sametovou revolucí, jenž mě dostihla v 15-ti. Kolik možností a lákadel nabízel tento svět, až mi věřících bylo líto. Ale někde v nejhlubší hloubi mé duše se stále, zas a znovu, ozývaly otázky typu „Proč žijeme, když stejně zemřeme a nebude nic? Jaký to vše má smysl? Cožpak má smysl o něco usilovat, když po nás nic nezůstane?“ a vzpomněl jsem si na ty miliardy lidí, kteří kdy žili a žijí na této planetě. Pravda, někteří se proslavili a vešli do historie, ale stejně zemřeli a zemřu i já a dříve nebo později upadnu do hlubin zapomnění. To byla krutá realita, se kterou jsem se coby dospívající floutek potýkal. 


Ať jsem nad tím přemýšlel jakkoliv a zkoumal otázky týkající se smyslu života z jakékoliv strany, vždy jsem dospěl k názoru, že život nemá smysl a Bůh je nesmysl. Jediné, co mě dokázalo alespoň z části naplnit, byla příroda. Nechápal jsem proč, ale když jsem se ocital sám například u tekoucího potůčku, měl možnost se zaposlouchat do jeho bublání a koukat na míhající se pstruhy, naplňovalo mě to nepopsatelný pokojem, který pronikal až do hloubi mé duše. Výsledkem byly mnohdy až slzy dojetí a touha někomu poděkovat. Ale nebylo komu. Všichni tvrdili, že Bůh přece neexistuje. Kolik času jsem takto strávil a netušil, že právě v těchto chvílích se dotýkám samotného Stvořitele, který mě celou svou bytostí objímá.

 
Čas šel však klidně dál a já si začínal uvědomovat, že někteří mojí kamarádi se věřícími stávali. Ano, někteří byli věřící od malička, ale někteří, kteří věřícími nebyli, mi hrdě oznamovali, že se jim Bůh dal poznat a to mi přišlo divné, doslova mě to popuzovalo. „Jak se ti Bůh dal poznat?“ nechápal jsem. Někdo mi ale daroval Bibli. „Co s ní budu dělat?“ pomyslel jsem si, ale časem mi přišla vhod, neboť jsem si jí četl, abych věřícím porozuměl. Houby. Ničemu jsem nerozuměl. Naopak, mnohdy jsem Bibli zavíral se znechucením a myšlenkou „Tak tudy cesta nevede.“, ale něčím mě stále přitahovala. „Přece tomu musím přijít na kloub.“


Tu a tam mě někdo z věřících pozval do svého společenství. Vždy jsem dychtivě čekal, co se bude dít. Modlitby, chvály, zpěv, čtení z Písma, rozjímání nad ním, diskuze… “ To bylo fajn, ale k čemu to vše, když Bůh není? Stále ve mně bujela chiméra nesmyslnosti toho všeho. „Kde je ten Bůh o kterém všichni mluví?“ ptal jsem se sám sebe. Byl pro mne jak Yetty. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl. Mojí věřící přátelé, se kterými jsem se stýkal, mi vše polopaticky vysvětlovali, ale bylo to marné. Vnímal jsem sice, že křesťanství mi dokáže odpovědět na všechny mé niterné otázky, ale já mnohdy s odpověďmi nesouhlasil a Boha jsem nikde neviděl, ani nepotkal. „Je v tobě.“ hřměli všichni, ale já Ho nevnímal. Ten dar poznání jsem dosud neobdržel. Až jednou…


Někdy v 19-ti jsem si koupil svoje první horské kolo, vyrazil na svou první vyjížďku a na lesní pěšině dojel cyklistu o něco staršího než já. Skamarádili jsme se a hned posléze vyšlo najevo, že je to katolický kněz. Zarazil jsem se. „A kde máte ten hábit?“, vrtalo mi hlavou. „V tom se na kole špatně jezdí.“ odpověděl prostě. To je pravda, musel jsem uznat, ale kamarád kněz se mi stal partnerem pro cyklistiku a tak jsme brázdili moje rodné Beskydy spolu. Pochopitelně, že naše rozhovory se týkaly víry a Boha a tak se stalo, že katolický kněz byl prvním člověkem, který mi dokázal o Bohu říci takovým způsobem, abych Boha přijal alespoň rozumem, ale srdce se tomu ještě bránilo. 


Také jsem se se svým kamarádem knězem pochlubil i ve společenstvích různých denominací, které jsem se svými přáteli navštěvoval. Nikdo mě od přátelství s ním neodrazoval, ale vnímal jsem jakýsi distanc daného společenství od něho. Moc jsem tomu nerozuměl a začaly mi vrtat hlavou rozdílnosti, jenž jsem začal vnímat ve věroukách všech společenství, které jsem navštěvoval. Byl v tom pro mne neskutečný chaos. Všichni tvrdili, že jejich cesta je správná, všichni tvrdili, že mají Ducha svatého, ale jejich věrouky se v některých záležitostech hluboce rozcházely. „Jestliže mají všichni pravdu a jejich výklad Písma je jediný správný, tak proč se mezi sebou jednotlivé denominace neshodnou?“ ptal jsem se sám sebe i pastorů těch společenství, které jsem navštěvoval. Odpovědi byly různé, ale nebyl jsem z nich vůbec moudrý. Ptal jsem se pochopitelně i svého kamaráda kněze a ten začal vysvětlovat. Když jsem pak s vysvětlením přišel k pastorům do společenství, setkal jsem se s odmítnutím. „Ne, takhle to není.“, obdržel jsem většinou odpověď, ale na otázku „Jak to teda je?“ jsem dostával odpovědi nedostatečné, nebo žádné. Souběžně ruku v ruce jsem začal chápat, že v katolickém pojetí víry je vše, co mají všechny ty různé protestantské denominace, jako kdyby každá z nich kladla důraz na jednu či dvě různé „věci“, ale katolické pojetí víry obsahovalo všechno. Katolická věrouka je nejkomplexnější a nejúplnější, pomyslel jsem si jednou a začínal chápat název katolické církve. Katholikos = všeobecný. 


A s tím poznáním jsem se zamiloval do jedné dívky. Žel, nebyl jsem dostatečně zakotven ve víře, vztah s ní mě uchvátil natolik, že vše šlo stranou a jak se řiká „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Po sedmi létech chození a šesti létech manželství jsme se rozvedli. Později jsem měl ještě jeden vztah, který rovněž nedopadl dobře, naopak, měl zajímavé rozuzlení. S dotyčnou dámou jsme koupili chalupu, zrekonstruovali ji a jak bylo hotovo, oznámila mi, že to není ono a pláchla. A tehdy se mi život sesypal jak domeček s karet. Sám na chalupě, zadlužený, zklamaný. Hypoteční splátka byla tak velká, že bych to vše sám dlouhodobě neutáhl. Banka souhlasila s přefinancováním, ale za smluvní pokutu 140 tis. Absolutně jsem neměl tolik peněz. Následovaly výčitky, obviňování… Asi to znáte.


Krach. Totální krach a já si vzpomněl na Pána Boha. Plačíc na kolenou jsem prosil o odpuštění a prosil, aby mě Pán zbavil nenávisti, kterou jsem vůči své bývalé partnerce pěstoval. Už mi bylo jedno, zda o chalupu přijdu, nebo ne, jen jsem prosil Pána o odejmutí té nenávisti a která mě naprosto pohlcovala a nad kterou jsem neměl žádnou moc. Chtěl jsem být zase člověkem s úsměvem na tváři. A Pán mě vyslyšel. 
Až po deseti dnech jsem si uvědomil, že už nemyslím na svou bývalou partnerku ve zlém. Uvědomil jsem si, že Pán mou nenávist ze mě odebral hned ve chvíli mé první upřímné modlitby, ale já na to přišel až po deseti dnech. Takhle jedná Bůh. Naprosto nezištně. Prokazuje nám lidem dobro naprosto nezištně a my o tom mnohdy ani nevíme, ani si to neuvědomujeme a tak ani neděkujeme. Jak veliký a dobrý je náš Bůh.
Hned nato mi zavolala paní z banky, že měla podobný případ, že našla nějakou kličku ve vnitřních směrnicích banky a že když to vyjde, tak refinance nebude stát 140 tis., ale desetinu toho. Jupííí, zaradoval jsem se a věděl, že už bude dobře. Postupně Pán pomohl můj dluh zrefinancovat (platím polovinu měsíční splátky) a způsobil, že se moje finanční situace stabizovala. A začal konat i v mém osobním životě. Stále více a více jsem pociťoval nutkání zajít Pánu poděkovat přímo do kostela, ale z nějakého důvodu jsem to stále odkládal, Až jednou… 


Jednou mě kámoška pozvala na mši svatou. Bylo to v polské Poznani. Šli jsme přímo do katedrály. Už ve chvíli, kdy jsem vstoupil do ní, pocítil jsem pokoj. Nádherný Boží pokoj, který se rozléhal po celé katedrále a který prostupoval mou bytost tak, jak jsem ještě nikdy nepoznal. Mnohokrát jsem byl v kostele, mnohokrát mi můj kamarád kněz vysvětloval mši svatou, ale tohle bylo něco mimo mé chápání. Po chvíli začala mše svatá, která mě doslova vtáhla do svého dění. Kněz nás vyzval, ať před Pánem litujeme svých hříchů. Učinil jsem tak, jak nejlépe umět a nechal se dál unášet děním. Konečně jsem klečel před Pánem zcela mu odevzdán a při proměňování, kdy kněz pronáší slova „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ jsem nějakou částí svého nitra jasně vnímal, jak z oltáře doslova teče tekutá láska do mého nitra a napájí všechny kolem. I mně. Ačkoliv jsem své bližní, co klečeli kolem, neznal, krom kamarádky, jasně jsem vnímal, že jsme prostě jedno a zajedno s dobrým Bohem. Bylo to něco tak úchvatného, že to hluboce, intenzivně, se vší razancí, avšak jemností zasáhlo mé nitro a navždy ho proměnilo. Bůh se konečně proklubal do mého srdce. Teď, tady, v katolickém kostele. Přímo tam. Později, vycházejíc z katedrály jsem zjistil, že vidím svět v naprosto jiném světle a vzpomněl si na rozhovor Pána Ježíše s Nikodémem: Co se narodilo z těla je tělo, co se narodilo z ducha je duch. A přesně takto jsem se cítil. Moje kamarádka jen koukala, a ptala se, co se to se mnou stalo. Nebyl jsem v té chvíli schopen slova, ale jen se smál jak měsíček na hnůj.


Netrvalo dlouho a po návratu domů  jsem utíkal do kostela v naší farnosti. Lesy, louky, potoky, kopce, to kdysi byl můj kostel a jen tam jsem se občas dokázal k Bohu nesměle modlit, ale teď už mi příroda nestačila. Toužil jsem po Pánu v kostele, v Eucharistii. Ta milost mi byla dána o půl roku později.
Po celoživotní zpovědi, která trvala kolem hodiny, jsem přistoupil ke svému prvnímu Svatému přijímání. Teoreticky jsem věděl, že přijímám Tělo Kristovo, totéž tělo, které viselo za mně na kříži, ale to bylo všechno, co jsem věděl. Avšak krátce po polknutí hostie jsem ve svém nitru ucítil úžasné vnitřní teplo a nasycení mé duše. Nasycení něčím… Nasycení samotným Kristem. Ničím jiným a pokud znáte nějaké ódy na Krista, tak si je do vaší představy dosaďte. Stejně to bude málo. Cítil jsem se jako kapka deště, která spadne do oceánu, rozplyne se v ní a nabyde slanosti toho oceánu. Každá kapka spojena s oceánem nevysychá, vzpomněl jsem si na jeden citát a ta kapka jsem byl já. Úžasné. Ještě teď mě tento prožitek s Pánem v Eucharistii dojímá, když si na to vzpomenu a rozhání případné pochybnosti.

Share

Markéta Všelichová o soužití s muslimy

Share

Nastal tedy čas vyjádřit se k populární problematice islámu a soužití s muslimy. 😛 🙂 Po čtyřech letech soužití s muslimy mám troufám si tvrdit k tomuhle tématu co říct. V tomhle příspěvku nechci nikoho obhajovat ani nic propagovat. Popíšu Vám pouze svoji osobní zkušenost. Pokud má někdo z Vás osobní zkušenost jinou a je ochotný nám ji slušně, bez vulgarit sdělit, prosím. 🙂


Úplně na začátek. Jeden poznatek, platný po celou dobu věznění. Není nic horšího, než vyšetřovatel, nebo dozorce ateista. Věřící člověk má ve většině případů alespoň nějaké zábrany a dokáže se v rámci daných podmínek zachovat lidsky. Největší trýznitelé a trýznitelky byli vždycky ti, kdo o sobě prohlašovali, že jsou ateisté. Takoví ti, kteří by byli většině z nás na první pohled sympatičtí. Moderní, pro západní, s islámem nechtějíc mít nic společného. To jsou z devadesáti procent Ti, kdo tam strhávají lidem nehty a polévají vyslýchané vařící vodou. Věřící muslim by to v naprosté většině neudělal. 


Pamatuji si jeden moment krátce po zatčení. Skoro dva dny jsem nic nepila a zkusila požádat jednoho z policistů o vodu. Připomněla jsem, že jeho kolega před dvěma dny mi vodu dal. Odpověď – „To byl muslim, on musí, protože mu to nařizuje islám. Já jsem ateista, já Vás tady můžu nechat chcípnout. “ A v podobném duchu probíhali celé čtyři roky. Pokud se ke mně někdo zachoval lidsky, v naprosté většině případů to byla některá z muslimských dozorkyň. Ty mě často někde za rohem, aby nikdo neviděl, objaly a vyjádřily podporu, slibovaly, že se za mě budou modlit. Mnohem lidštěji, než později v Izmiru, se choval personál ve Vanu. A je to dané tím, že jsou tam jednak z většiny Kurdové a jednak z naprosté většiny věřící. 


V Izmiru jsem strávila téměř tři měsíce ve špinavé kobce bez deky, bez hygienických a úklidových potřeb, bez hrnku na vodu, bez čehokoliv. Bez možnosti cokoliv si tam koupit. A měli by jste vidět, jak si ty takzvaně „moderní, emancipované ateistické dozorkyně“, kterých je v Izmiru většina, moji situaci užívaly. Kelímek na vodu jsem od nich nedostala. Dva měsíce jsem tam pila z dlaní z kohoutku, ještě ta voda byla strašně špinavá. Dva měsíce jsem tam myla sebe, nádobí, místnost i oblečení jedním saponátem. Nic jiného nebylo. Koupit jsem si nic nemohla, protože jsem neměla nákupní formulář. Ten si musíte koupit, k tomu ale potřebujete nákupní formulář. Takzvaný začarovaný kruh. Dva měsíce mi nikdo ten jeden list papíru, kterého mají štosy, nedal. Na žádost o úklidové potřeby mi bylo odpovězeno, že nic nepotřebuju, že jsem sama špína terorista. A jak jsem se z toho „začarovaného kruhu“ dostala ? Po těch více jak dvou měsících přemístili na můj blok jednu zahalenou dozorkyni. Ta mi sama od sebe od sebe hned druhý den přinesla ten formulář, ještě společně s dekou, kterou jsem také neměla. Prý se na mě tam nemůže dívat. Možná je to jen obrovská náhoda, nevím, každopádně, tohle jsem tam já zažila.


Spoluvězni, se kterými jsem strávila čtyři roky, byli muslimové z naprosté většiny. Za celé čtyři roky jsem se nesetkala s jakoukoliv separací, s jakoukoliv negací vůči mě, coby nemuslimovi. Za celé čtyři roky jsem nenarazila na jakoukoliv nevraživost vůči nemuslimům, křesťanům, Evropanům. Ne, opravdu nenarazila. Složení lidí tam je velmi pestré. Jsou tam muslimky, které chodí poctivě zahalené a poctivě se modlí, čtou korán. Dále takové, které na první pohled vůbec muslima nepřipomínají, chodí moderně oblékané, nezahalené, nicméně se také poctivě pětkrát denně modlí, dodržují během svátků půst atd. Další se sice za muslimky považují, nicméně se v životě nemodlili a islámské tradice nedodržují. Pak tam máte křesťany, ateisty, alávity, občas i nějakého toho Jezída…Složení je tedy velmi pestré.


A, nezažila jsem během těch čtyř let jakýkoliv konflikt ohledně náboženství, nezažila jsem, že by se kvůli víře a nevíře dělali jakékoliv rozdíly. To jak moc kdo věří, nebo nevěří, je každého naprosto osobní věc, nikdo se do toho nikomu neplete. K náboženským povinnostem ti věřící přistupují zcela věcně, jak k úklidu, nebo čistění zubů. Když se někdo chce jít modlit, nebo číst korán, poprosí ostatní, jestli můžou trochu ztlumit televizi. Ostatní odpoví, že jo, ale ať počká po písničce. Ok.

Pokud jsem měla nějakou otázku k islámu, vždycky jsem dostala odpověď, nicméně sám od sebe nikdy nikdo s přednáškou nezačal. Poprosili mě jednou, když se modlí, ať je obejdu zezadu a nechodím jim před koberečkem, že to prý pro modlitbu vadí. Dále jsem dostala instrukce, ať nevyhazuju chleba a hurma (to je takový divný sušený ovoce, co má nějaký význam pro islám), do koše mezi odpadky, ale do pytle zvlášť. To se v Turecku takhle dělá, zbytky chleba a „posvátných“ potravin nevyhazují s odpadem, ale třídí zvlášť, potom se to dá zvířátkům. Tohle jediné po mě muslimové chtěli. 


O ramadánu to vypadalo tak, že my co jsme nedrželi půst jsme přes den uklidili a vůbec udělali všechnu práci, co je potřeba, aby naši kamarádi mohli odpočívat. Ti co se postí pak byli vždycky vzhůru do čtyř hodin ráno. A vždycky dávali pozor na to, aby nebyli při oslavách příliš hluční a nás co nahoře v patře spíme pozdě v noci nerušili. Kolikrát jsem zezdola slyšela „prosím tě neřvi tolik, vždyť Marki nahoře spí“. Takhle nějak tam vypadá nenávist k nevěřícím. 


Když si moje kamarádky chtěly ve skupině číst na hlas korán, optaly se mě, jestli mě teď nebudou rušit, když jsem si třeba zrovna četla. A to víte, že nerušili, hodila jsem si obvykle nějaký hadr na hlavu a sedla si k nim. Čtení, nebo ono je to spíš zpívání, koránu má nádhernou atmosféru. Jen do mě. Ale je to pravda. Stejně tak má nádhernou atmosféru ramazán a další svátky. Pro každého, i pro nevěřící. 🙂


Po čtení z koránu vždycky jeden přednesl modlitbu, do které zahrnul vedle rodinných příslušníků všechny kamarády v cele, včetně nevěřících, křesťanů a ateistů. I pro ty žádal od alláha ochranu. Vždycky před tím, než jsem měla soud, vzala paní Yildiz, moje další vězeňská maminka do ruky korán a dvě hodiny se modlila za to, aby mě pustili. Ještě jsem si z ní dělala legraci, že takhle to na světě nefunguje, že je potřeba spíš poslat někoho za soudcem s obálkou…:D

 Jinak oni obecně vůbec tu víru neberou tak vážně, jak si myslíte. Často je kolem plnění náboženských povinností spousta srandy. Jednu starší paní, Fatmu, jsem ráno zastihla, jak si to míří s ohřátou vodou do koupelny. Ptám se, proč se neumyje odpoledne, až poteče normálně teplá voda z kohoutku. Fatma mi vysvětlila, že si musí umýt hlavu teď, aby se mohla jít modlit, jelikož se ji zdál eroticky laděný sen.  Řehtala jsem se tehdy na celé kolo (ona taky). Kdykoliv si pak paní Fatma ohřívala vodu na čaj, hned jsem se ptala, co se ji zdálo. 😀 Smála se. Ona sama mi pak, když jsem ji viděla ohřívat vodu v konvici, se smíchem hlásila, že ta voda je na čaj. 😀


Jelikož se ráno věnuji sportu a vstávám brzy, měla důležitý úkol – tedy, budit své modlící se kamarádky na ranní „namaz“(salat – modlitba). Dělala jsem to obvykle tak, že jsem z dotyčné se zvoláním alláhu akbar strhla deku. Nicméně, ne každý z těch co se modlí, se modlí přesně v předepsaný čas. Někteří vstávají odpoledne, s tím, že si to pak odjedou všechno najednou. Do čehož jsem často rýpala, říkám, že podle koránu si můžeš dát modlitbu později a všechny najednou, pokud máš nějakou neodkladnou práci. Ne proto, že chceš do dvou odpoledne spát….:D

 
Lidé se  možná dokážou přetvařovat týden dva, když někam cestujete. Dokážou se možná přetvařovat v táborech, kde od Vás potřebují pomoc. Ale nedokážu si představit, jak by se někdo přetvařoval čtyři roky, ještě v takto vypjaté, kritické situaci. Můžu s klidným svědomím nyní zopakovat to, co jsem řekla před čtyřmi lety po cestách na Blízký východ a návštěvách uprchlických táborů:
S moji kulturou jste kompatibilní! <3 

Share

Proč se modlit novény

Share

Vždycky jsem si říkala, proč jsou novény tak účinné, i teta si dělá jednu novénu za druhou, a říkala, že to hrozně moc pomáhá, že se vždycky všechno vyřeší, i neřešitelné věci.

Kdyby to bylo tak, že nám Pán Bůh pomáhá prostřednictvím andělů a pokud pro nás můžou andělé udělat cokoliv, ale jen pokud o to někdo prosí v souladu s Boží vůlí, tak by z normálního lidského hlediska mělo velký smysl si tu modlitbu naplánovat.

Když někdo plánuje udělat něco většího, jako třeba postavit dům, nebo koupit auto, tak potřebuje mít nějaký jistý a zaručený příjem, jinak se do toho vůbec pouštět nebude. Pokud někdo nárazově dostane finanční částku, o které nebude dopředu vědět, tak mu to sice taky pomůže a momentálně to využije na nějaké aktuální potřeby, jen tak zaplácá to nejhorší, ale nemůže si plánovat nic.

Takže z toho pro mě vyplývá, že pokud si dám předsevzetí, že se například budu modlit 9 dní tu novénu, tak andělé můžou začít něco, na co ta novéna stačí. Ale když už budou vědět, že ty novény ten člověk dělá jednu za druhou, nebo si například opakovaně dělá 9 prvních sobot, nebo třeba se denně modlí s někým růženec, nebo Pompejskou novénu, nebo jinou modlitbu každý den, tak můžou ti andělé rozject něco opravdu velkého, jako je i narození dítěte, stavbu domu, nějaký vztah, něco i ve společnosti a pod. Něco, co potřebuje docela dlouhou přípravu i pro anděly. Takže i když se zdá, že se zpočátku té novény nic neděje, tak je to přesně naopak. A opravdu s odstupem času to vidí i ten modlící se člověk, protože nad tím opravdu zůstává rozum stát … takové neuvěřitelné věci …

Ale podobně „funguje“ i například nějaká pouť například do Medjugorje – to se už začínají dít věci od okamžiku, co se tam člověk přihlásí.

Pokud by někoho k tomu něco napadlo, jestli to tak je, nebo se mýlím, napište mi to na email anna007@seznam.cz

Share

Jsem alkoholik ?

Share

Před 2 dny mi přišel výsledek z Genomelinku, že podle jedné vysoce spolehlivé studie https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23364009/ mám téměř stoprocentní pravděpodobnost, že budu těžký alkoholik. Nejdřív jsem to odškrtla jako nepravdivé, protože vůbec nepiju a alkohol mi nechutná.

Ale docela mi to vrtalo hlavou. Shodou okolností jsme s dcerou řešily, jak je možné, že jsme po pečivu tak nafouklý a jako ožralý, vůbec nám to nemyslí, aspoň já mám problém vzpomenout si na nějaké slovo, no přesně jako když se na silvestra trochu napiju šampáňa. Samozřejmě jsem četla knihu Život bez pšenice, která se v originále jmenuje Wheat belly, což znamená pšeničné břicho, tam to vysvětlují lepkem.

Ale nešlo mi na rozum, proč po těstovinách, po sušenkách, piškotech a podobně, i pšeničných, vůbec tak nafouklá nejsem ?

Už dřív mě napadlo, jestli to není tím droždím, protože to se přece nafukuje to těsto. Jenže jsem se domnívala, že to jsou nějaké bakterie a ty přece umírají při 40°C, jak se všude píše.

Takže jsem zkoušela několik týdnů jíst kváskový chleba, nebo i čistě žitný kváskový chleba, taky jsem si zkoušela dělat vlastní kvásek několik týdnů a péct z toho svůj chleba, jestli se budu cítit líp. Ale co se týče té nafouklosti a omámenosti to bylo snad ještě horší !!!!!

Až včera jsem zjistila, že to jsou vlastně kvasinky (mě to nedocvaklo, protože jsem pořád v takovém poloomámeném stavu), a ty při dostatku tepla a cukru se rychle množí a přitom vzniká alkohol (!) a kysličník uhličitý, který nafukuje to těsto. Takže asi zřejmě když sním nějaký chleba, tak ten má uvnitř určitě nějaké živé kvasinky. Ty potom přežívají v tom tenkém střevě ? A vyžadují cukr a dělí se tam za vzniku alkoholu a kysličníku uhličitého ?

Ještě jsem četla na https://www.ceskatelevize.cz/porady/10121359557-port/michaelovy-experimenty/778-kvasinky-experti-na-preziti/, že ty kvasinky droždí Saccharomyces cerevisiae přežijí jak teplotu -196°C tak teplotu varu 100°C. Takže asi přežijou ledacos, třeba i kyselinu v žaludku ?

Takže dneska jsem to na tom Genomelinku změnila na pravdivé, i když sice alkohol nepiju, ale na pečivu jsem závislá strašně moc, to je pro mě úplně neodolatelné. A bude to ten alkohol v tom.

Vždycky se říká, že se postí o chlebu a o vodě. Asi bychom se měli spíš postit od chleba 🙂 A to jsem vydržela už několikrát i několik měsíců, a vždycky mi úplně šrotovaly myšlenky a nafouklá jsem nebyla. To jsem ale připisovala té pšenici, protože ona možná opravdu obsahuje nějaké ještě jiné omamující látky, jako nějaká bylina.

Jenže mi ten chleba pořád strašně chyběl, zkoušela jsem jiné varianty a není to ono. Člověk se potřebuje do něčeho pořádně zakousnout, jak říká moje maminka.

Teď mi to docela myslí, ale už asi 3 dny jím jen hodně opečené tousty, takže to možná taky zabíjí ty kvasinky.

Share

33. POŽIVAČNOST, SMYSLNOST, PUDOVOST

Share

Basilea Schlinková – JAK SE ZMĚNIT

Příručka pro vítězný boj s hříchem, 1993

Všichni dobře známe moc žádostivosti, skrytou v každém z nás. Evě se zachtělo zakázaného ovoce. David zatoužil po ženě Uriášově. Kdo by neznal nějaký ten záchvěv žádostivosti, který se najednou vynoří z hloubi srdce? Zdá se nám například, že nebudeme moci žít, jestliže neuspokojíme touhu po druhém pohlaví, po tom či onom člověku. Z té žádostivosti, která s nesmírnou silou občas vyrazí z našeho srdce a nechce se držet v mezích Božích přikázání, se rodí hřích na hřích. Ano, když počne žádost, porodí vždy hřích: cizoložství, krádež, vraždu (Jk 1,15).

Když člověk povolí tělesné žádosti, oslepí ho tak, že (i věřící) přestupuje Boží přikázání nejhorším myslitelným způsobem. Důsledkem je pak bezuzdné vyžívání se v sexu, jak to dnes vidíme napořád kolem sebe, ať už v mimomanželských vztazích nebo v homosexualitě či lesbické lásce. Takové pokolení však propadá Božím soudům (Žd 13,4). Kdo se dopouští takových hříchů, nemůže být dědicem Božího království (Ef 5,5-6), ale bude jednou plakat a naříkat v říši běd a utrpení pod satanovým žezlem.

Satan však umí velmi šikovně zastřít prokletí, kterému propadáme, když se oddáváme tělesným žádostem. Ospravedlňuje tělesnou žádostivost tím, že sám Stvořitel vložil do lidského srdce tyto pudy. Nemůže tedy být přece zlé jim podléhat. Kdo své pudy potlačuje, ten prý zakrní, duševně strádá. Ale pravý opak je pravdou. Právě bezuzdné vyžívání se v sexu ruinuje lidskou osobnost. Jistě, pohlavní pud stvořil Bůh. Tam, kde v závislosti na Něm, v Jeho svatosti, žijeme v kázni Ducha svatého v rámci Božích přikázání, stává se i tento pud pro člověka požehnáním. Pravdou však zůstává, že málokterý dar Boží je tak děsně a zrůdně zneužíván, jako právě sex. Právě zde se doširoka otevírají brány satanu a peklu. Lidé namnoze tvrdí, že pohlavní vyžití vede ke štěstí. Ale kdo sex odtrhne od Stvořitele a Jeho řádu, dostává se neposlušností Božích přikázání pod vládu satanovu a do zahynutí.

Otřesným dokladem jsou lidé bezuzdně propadlí pití, kouření, drogám a sexu. Takoví opravdu propadají zkáze, dochází k rozpadu osobnosti a tělo, kterým hřešili, hyne zároveň s duší. Narkomani umírají nakonec na předávkování a končí většinou na psychiatrii. Lidé se chtějí vyžít, „užít života“, a netuší, že jim nepřítel vpašoval do ruky pohár jedu, který otravuje tělo i duši. Až po hrozném utrpení skončí pozemský život, následuje věčné trápení na onom světě. Zákon hříchu znamená smrt. Bláhově se domníváme, že budeme mít ze života víc, když své tělesné žádosti ukojíme. Místo toho však hyneme tělesně i duševně. Ve vší hrůze to bude zjevné na onom světě. Na tělech, v nichž jednou mrtví vstanou, bude jasně patrné, do jaké míry se vyžívali v žádostech těla. Bude to tělo potupy, hanby (Dan 12,2).

V pekle budou prahnout a hořet ohněm neuhasitelné žádosti, a přece nikdy neshoří. To budou věčná muka těch, kdo se nedali ze své žádostivosti vysvobodit. Proto je nesmírně důležité, abychom se za každou cenu dali z tohoto hříchu vysvobodit. Zásadou je: okamžitě se odvrátit od žádostivosti a začít rozhodný boj víry. Copak víme, budeme-li k tomu mít ještě zítra příležitost? Kdybychom v tomto hříchu byli odvoláni, bude naším údělem místo věčných muk a trápení. Písmo nás na mnoha místech varuje před mimomanželským pohlavním stykem. Stejně důrazně odsuzuje nepřirozený vztah lidí stejného pohlaví. Lidé, kteří takové věci činí, nemají místo v Božím království (Ga 5,19.21). „Lidé necudní, cizoložníci, pederasté nebudou mít údělu v království Božím.“ (1K 6,9-10)

„Vystříhejte se necudnosti! Člověk necudný hřeší proti svému vlastnímu tělu. Což nevíte, že vaše telo je chrámem Ducha svatého ve vás? Byli jste draze vykoupeni. Zvelebujte tedy Boha svým tělem. (1K 6,18-20)

Nesmíme proto v žádné oblasti svého života trpět hřích smyslnosti nebo jiné tělesné žádostivosti. Okamžitě s tím na světlo, vyzpovídejme se a zřekněme se ho a oddělme se od něho ve jménu vítězství Pána Ježíše. Jinak se ze satanových spárů nevymaníme. To však je jen začátek boje. Tyto pudy v nás vězí velice hluboko, proto musíme vytáhnout do každodenního modlitebního boje a nad svou hříchem otrávenou krví velebit a chválit čistou krev Pána Ježíše Krista, která je mocí k vysvobození. Proti touze po vyžití postavme jasné rozhodnutí:

„Chci umírat svému tělu a jeho žádostem. Chci být ukřižován s Pánem Ježíšem, abych mohl s Ním povstat k novému životu a vejít v Jeho slávu.“

K životų opravdu plnému a blaženému, po němž všichni toužíme, nevede jiná cesta, než skrze smrt. Všechen růst a zdar v přírodě je nad „hroby“ zrn a semen. Ani pro nás, obtížené hříchy a vinami, není jiné cesty.

První krok ke svobodě musíme udělat v myšlení. Každá zlá žádost musí být potírána už u samého kořene. Mnoho lidí trápí v bdění i ve spánku nečisté myšlenky, představy, pocity. Tu platí: odvrátit se rozhodně od všeho, co by takové pocity a myšlenky mohlo živit v četbě, rozhlasu, televizi. Jinak nebudeme nikdy vysvobozeni. Budeme sklízet to, co jsme do svého myšlení, vědomí a podvědomí zasévali, bude nás to mučit až ke dni soudu.

Kdo však zásadně nic nečistého nečte, na nic takového se nedívá a neposlouchá, kdo nad vším, co ještě z minulosti v jeho nitru zbylo a hlásí se o slovo, vždy znovu vzývá vítěznou krev Pána Ježíše Krista, ten zakusí slavné vysvobození.

Stejné zásady platí, když nás pokouší žádost po určité osobě stejného pohlaví. Nepřítel nám třeba namlouvá: „Ten člověk je chudák. Jeho manžel (manželka) mu neposkytuje, co potřebuje. Musím mu pomoci.“ Takový satanský svod je třeba odhalit a přestat se s tím, kdo je mi pokušením, stýkat. Nebude to bez bolesti, ale přes to musíme spálit všecky fotografie, dopisy, všecko, co nám toho člověka připomíná, protože takové věci mohou živit zlou žádost. Pán Ježíš klade na takový boj víry nesmírný důraz. Říká, že je lépe ztratit některý úd (oko, ruku), než abychom skončili ve věčném zahynutí (Mt 5,29). Také apoštol Pavel píše o hrozném soudu, připraveném pro všecky nečisté, necudné, žádosti propadlé hříšníky, kteří nečinili pokání. Zlé žádosti nás spojují s peklem. Proto Pán Ježíš vyzývá: „Toho se bojte, který tělo i duši má moc uvrhnout do pekelného ohně!“ (Mt 10, 28)

Musíme tedy radikálně skoncovat se vším vyžíváním tělesných žádostí. Vždyť je to svévolné přestupování Božích přikázání! V krvi Pána Ježíše, v čisté krvi Beránkově je moc, která nás zbavuje i těch nejsilnějších pout. Pán Ježíš je Vykupitel.

Má i dnes plnou moc rozlámat veškerá pouta bříchu. Vždyť každý hřích nás spojuje se satanem! Kdo se byť sebebolestnějším radikálním řezem oddělí od toho, co je mu pokušením, po čem dychtí a prahne, ten zakusí, že Pán Ježíš dává hojný a plný život. Má moc učinit z nás lidi, jejichž tělesné, duševní a duchovní síly se plně rozvinou. On má pro každého člověka plné uspokojení a dokonale štěstí pro tento i věčný život.

Takové osvobozené lidi charakterizuje jas Boží lásky, radosti a svobody, který viditelně září z jejich života. V jejich svatosti není nic křečovitého. Vždyť Pán Ježíš je prapodstata života, život sám, takže má moc v nás život plně rozvíjet – jedině On sám! K tomu je potřebí jen to jediné: jednat podle Jeho slova, zříci se všeho, vzdát se všeho, o čem si myslíme, že je smyslem našeho života, nenávidět ze srdce vše, co odporuje jeho přikázáním. Zakusíme, že takové „umírání“ je vstupní branou do blaženosti, do plného života z Boha, který je nám v celém nesmírném bohatství darován v Pánu Ježíši Kristu.

Pohleď ! Stojí před tebou Ježíš. V Jeho děsném utrpení a smrtelných mukách je jasně vidět, jakým prokletím jsou tělesné žádosti. Ukřižovaný, který dal své svaté tělo ztýrat, zbičovat, rozdrásat důtkami a hřeby, je viditelnou manifestací hrozné pravdy: On musel položit svůj svatý život, vzdát se všeho a nevýslovně trpět proto, že my jsme se nechtěli vzdát svého života, který je plný hříchů a vášní. On musel položit v oběť své svaté tělo, protože my svá těla namnoze zneužíváme, propadáme pudovosti, vášním, nedbáme na hranice stanovené Božími přikázáními. Pán Ježíš musel trpět proto, že člověk se stal strašnou karikaturou Božího obrazu, znetvořenou hříchem, nepodobnou tomu, k čemu jsme byli stvořeni.

Právě teď stojí před tebou Ježíš a prosí: „Pohleď na moji dokonalou obět a odvaž se vzdát se svého života. Věř mi, že ti dám plný, slavný, blažený život, který vítězí nad vším nízkým a pozemským!“

Share

32. HAŠTEŘIVOST

Share

Basilea Schlinková – JAK SE ZMĚNIT

Příručka pro vítězný boj s hříchem, 1993

V Ga 5,19-21 vypočítává apoštol Pavel hříchy, které nazývá ovocem těla, a připomíná, že kdo takové věci činí, nemůže být dědicem Božího království. Mnohé z těchto hříchů i my beze sporu za těžké hříchy pokládáme: nečistotu, necudnost, smyslnost, opilství. Ale je tu jmenován i jeden hřích, který až tak vážně nebereme: spory, roztržky, nevyjasněné, napjaté vztahy. Apoštol vidí, jak je tento hřích nebezpečný. Proto ho označuje hned několikerým jménem: nepřátelství, svárové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty.

Je to důrazné Boží varování, ale ach! – až příliš často právě v církvi přeslechnuté. Jinak by nemohlo být v obecenstvích Božího lidu tolik nesvornosti, roztržek, napětí. Je to pravý opak jednoty Božího lidu, která Pánu Ježíši až do posledního dechu tolik ležela na srdci. Byla to jeho vroucí prosba, aby ti Jeho jedno byli, jako On je jedno se svým otcem. To, že tak málo dbáme na tuto touhu Pána Ježíše, dokazuje, že Ho nerespektujeme jako svého Pána, jehož přání je pro nás rozkazem. Ačkoliv se počítáme za údy jeho těla, žijeme si klidně dál v hříchu, roztržkách, svárech, nepřátelství. Tak má svět před očima karikaturu podoby Pána Ježíše a naše svědectví je nevěrohodné. Velice se tak proviňujeme proti svým bližním, kteří kvůli našemu znetvořenému křesťanství neuvidí Pána Ježíše. Ani si neuvědomujeme, že už jsme tím dávno od Pána Ježíše odpadli a žijeme pod vládou toho starého rozkolníka satana, který je původcem všeho nepřátelství, svárů a roztržek. Boříme Boží království lásky, které jsme povoláni budovat. Ale Boží království se buduje jen a jen láskou. Každý svár a rozkol je boří. Důsledky rozkolů a svárů v rodinách a ve sborech jsou děsné. Zapomínáme, že všecko, co mluvíme, je před Panem zapisované (Mal 3,16)? Co tam stojí pod naším jménem? Co jsme udělali, abychom jako Ježíšovi učedníci, kteří mají šířit pokoj, zamezili svárům?

Nepatříme spíše mezi ty, kteří oheň nejednoty a svárů pomáhali zakládat a rozdmychávat? Jednou se budeme muset před Pánem zodpovídat z toho, co jsme udělali, abychom zamezili rozkolům v rodině, ve sboru, na pracovišti. Hovořili jsme pokojná a smírčí slova, nebo jsme podněcovali svými slovy svár?

Skoro v každém lidském srdci je sklon k takovému rozněcování ohně. Už z malé jiskry nějaké negativní poznámky, kterou jen tak letmo v hovoru utrousíme, může vzniknout tam, kde už nějaké napětí je, velký požár, takže v rodině, ve sboru nebo jiném společenství pak dojde k rozkolu. Jednou se před soudnou Boží stolicí budeme zodpovídat za to, co taková neuvážená slova napáchala.

Když Boží slovo klade na tento hřích tak velký důraz, že ho v jediném verši uvádí několikrát, musíme se jím i my velice vážně zabývat. Za žádnou cenu mu nesmíme ve svém životě dávat prostor, ale rozhodně ho vymýtit. Ovšem musíme ho odhalit a nesnažit se ho maskovat třeba označením „horlení pro pravdu“, „nezbytné rodinné spory“ apod. Takové omluvy neobstojí. Vždyť i to naše horlení za pravdu a právo (namnoze i v teologii) nebývá ryzí. Platí nám výtka apoštola Pavla: „Nebo když je ve vás řevnivost a spor, řekněte sami, zdali nejste tělesní?“ (1K 3,3) Tam, kde jsou rozpory a napětí, je vždy ve hře starý, tělesný člověk se svou závistí, pýchou, žárlivostí a podobnými hříchy. Pyšný člověk má své mínění za jedině správné, neumí v pokoře a lásce vidět u druhých něco dobrého a vážit si jejich názorů. Proto je tolik napětí, nesvárů ba nesmířlivosti v rodinách a jiných společenstvích.

Písmo vůbec nehovoří o tom, zda jsme v určitém sporu v právu či neprávu. Říká bez ohledu na to, jaké podstaty spor je, že ti, kdo žijí v roztržce, napětí, sváru, nemohou být dědici Božího království. Je na nás, abychom nabídli protivníkovi ruku ke smíru a na každou křivdu a nespravedlnost odpovídali znovu a znovu neúnavnou odpouštějící láskou (Mt 5,23). Vším právem je tento Boží požadavek naprosto neúprosný. Vždyť Pán Bůh nám, svým nepřátelům, v Pánu Ježíši Kristu všecko beze zbytku odpustil a naše hříchy nikdy nepřipomíná. Při tom Ho svými hříchy zarmucujeme a zaměstnáváme tak, jak nám nikdy žádný člověk nemůže ublížit či ukřivdit. A On nás přesto nese v odpouštějící lásce a trpělivosti, miluje nás a na všecky bolesti, které Mu opět a opět působíme, odpovídá láskou a dobrotivostí, zasýpaje nás ustavičně svým požehnáním a dobrymi dary.

Nic proto tolik Pána Boha nermoutí a nehněvá, jako když vidí, že člověk, který zakouší ustavičně Jeho milosrdnou, žehnající a odpouštějící lásku, se hrdluje se svým bližním, nechce odpouštět, chyby svých bližních nepřikrývá, ale hašteří se s nimi a vyjíždí si na ně. Takový člověk ztratí svůj podíl na nebeském království, které je pokoj a radost v Duchu svatém. Věčnost musí trávit v panství rozkolníka, kde panuje nenávist, závist, svár a lež. Sklidí, co svou svárlivostí rozséval.

Je jedno, jakého druhu jsou spory, které vedeme: spory o dědictví, rozpory v manželství, hledání práva a spravedlnosti v jiných oblastech nebo hádky a spory teologické, názorové, politické. Ze všeho toho musíme být za každou cenu vysvobozeni, nemáme-li končit v říši temnosti. Chceme-li trávit věčnost s Pánem Ježíšem, musíme se mu podobat. On je Kníže pokoje, tichý Beránek, který nezlořečil, když mu zlořečili, nehájil se, když mu křivdili, ale poroučel křivdy tomu, který spravedlivě soudí (1Pt 2,23). Jako tichý Beránek sypal na hlavy svých protivníků řeřavé uhlí odpouštějící a žehnající lásky, a to i na křížové cestě a uprostřed muk na kříži. Volá nás, abychom ho následovali. Jsi na této cestě? Pak patříš pro časnost i pro věčnost k Pánu Ježíši, satan nemá na tebe žádné právo. Naším heslem budiž slovo apoštola Pavla: „Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej zlé dobrým.“ PÅ 12,21) Učiň první krok ke smíření tam, kde žiješ s někým v napětí. Podej ruku bratrovi z jiného křesťanského tábora při všem respektování jeho odlišnosti v názorech a poslání. Kdo se nechce smířit, boří Boží království, i kdyby zdánlivě horlivě za Boží věc bojoval. Takový nemůže být dědicem Božího království, ale bude jako svárlivý a hádavý z něho vyloučen.

Prosme proto vroucně Pána, aby nám zjevil každou sebemenší stopu svárlivosti a rozkolu. On nás jistě vyslyší a zjeví, kde nežijeme s bližními v míru. Tak přestaneme bojovat s druhými a budeme tasit meč sami proti sobě. Pán Ježíš jako věčná láska přišel proto, aby zvítězil i nad každou nenávistí a svárlivostí. Rád i tobě daruje vítězství nad tímto hříchem, když po tom upřímně a celým srdcem toužíš. Slavně na Golgotě zvítězil, aby své vítězství projevil i při nás, svárlivých, bojechtivých, sudičských lidech. Jeho vítězství je tu k disposici pro každého, kdo si ho vírou přivlastňuje.

Share

31. POSMĚVAČSTVÍ, IRONIZOVÁNÍ

Share

Basilea Schlinková – JAK SE ZMĚNIT

Příručka pro vítězný boj s hříchem, 1993

Posměch pokládáme většinou za něco nevinného, směšného, sotva bychom ho zařadili mezi hříchy. Ani nás nenapadne s takovým hříchem bojovat. Při družné zábavě, kdy si děláme z někoho legraci, navozuje právě posměch docela veselou náladu. Nic nás to nestojí a rozesmátí lidé obdivují naši vtipnost. Ale musíme si uvědomit, že posměch, který nesmíme zaměňovat za Boží dar zdravého humoru, má svůj původ v pekle. To je nejlépe vidět na křížové cestě, když Mesiáše a Krále Ježíše žoldnéři zesměšnili trnovou korunou, žezlem ze třtiny a špinavým vojenským pláštěm. Peklo puštěné z řetězu se vyběsnilo na našem Pánu. Ne nadarmo se posměch často hodnotí jako „sžíravý“, „kousavý“. Posměch opravdu pochází z pekla a tomu, kdo ho rozsívá, přinese pekelnou žeň, věčné zahynutí. Ironizování a posmívání se snadno stane člověku zvykem. Ale uvědomme si, že posměch je hřích, že patří mezi antikristovské rysy lidí poslední doby (2Pt 3,3) a že nás táhne do pekla, odkud pochází. Hned na počátku knihy žalmů je posměvač řazen vedle bezbožníka a v Př 21,24 čteme: „Hrdého a pyšného jméno je posměvač.“ Posměch tedy je důkazem pyšného, brdého srdce. Peklo bude plné pyšného proklínání, zlořečení a posměchu, nebe plné žehnání a pokorné lásky.

Kdo chce tedy vejít do nebe, musí se pekelného jedu posměvačství za každou cenu zbavit. Nejdříve si musíme uvědomit, jak nízká zbraň je posměch a že pochází z pekelného arsenálu. Satan se jistě bude snažit, abychom tento hřích nebrali vážně, ale jistě nám pomůže, když se budeme hodně zabývat utrpením Pána Ježíše a pozorovat, jak byl na celé své křížové cestě obklopen pekelným posměchem. Kdo nebere posměvačství vážně a nebojuje proti němu, ten se staví vedle Ježíšových trapičů a protivníků. Prosme proto o osvícení Duchem pravdy, abychom poznali, proč obzvlášť některé lidi snižujeme posměchem a ironizováním. Ten hořký kořen v srdci, z něhož namnoze posměch vyrůstá, bývá závist, žárlivost, trpkost nebo pocit méněcennosti, pýcha a domýšlivost, někdy až nenávist. Posměch a ironie bývá někdy zbraní pomsty proti člověku, s nímž veřejně se utkat nám brání zbabělost. Proto se mu za zády posmíváme.

Jak velice potřebujeme pokání! Pokání ze žárlivosti, závisti, pýchy, nenávisti a pomstychtivosti, ze všeho toho, z čeho roste naše posměvačství a ironizování. Pokání nás žene do náruče Pána Ježíše. On nás chce očistit a vysvobodit od každého hříchu, který nás spojuje se satanem a jeho říší temnosti, s peklem. Náš Pán Ježíš Kristus se na to zjevil, proto přišel, aby mařil skutky ďáblovy. Přišel vybudovat své království lásky, kde už není ani stopy posměchu a tupení. Stojí tu před námi jako Boží Beránek,

korunovaný potupnou trnovou korunou, sám posmívaný a tupený se neposmívá našim slabostem a hříchům, bere nás vážně a chce nás vykoupit znova do Božího obrazu. On má moc nás proměnit, tak, že se nejen nikomu nebudeme posmívat, ale budeme s to vedle Něho, s Ním a pro Něho posměch a tupení mlčky snášet. A tak jdouce v Jeho šlépějích, budeme mít na rtech místo posměchu žehnání.

Za každým hříchem stojí satan, připravený k boji. Jsem hotov bojovat?

Pak mám po boku Pána Ježíše, Vítěze, a s Ním a v Něm vítězství nad každým hříchem.

Share

Přímluvná modlitba na každý den

Share

Ve jménu Pána Ježíše Krista

Nejmilejší a vždy uctíváníhodný Otče, který panuješ nad všemi prostory ! Jak je to krásné, moci vyslovovat tvé jméno. Tvoje láska proniká všemi propastmi stvoření a uchvacuje naše srdce.

Prosíme tě za všechny bratry a sestry na Zemi. Dej nám své světlo a svůj oheň ! Odpusť nám všem  urážky, kterých jsme se vůči tobě dopustili. Pomoz nám, abychom dokázali odpustit svým bratřím, kteří nedokáží milovat.

Vymyť ze světa veškerý hřích. Prosíme tě o to, aby všechny tvoje děti tě mohly poznat. Otče náš, dej, abychom tě mohly věčně milovat.
Prosíme tě, vyslyš nás a daruj nám všem radost a mír v poznání.“

Bože, Otče náš, ty který jsi dobrý ve své pokoře, velikosti a všemohoucnosti, prosím tě, dej nám pocítit svou Božskou všudypřítomnost a svůj láskyplný úsměv.

Můj Bože, miluji tě z celého srdce 💗 svého, z celé duše 👻  své, ze vší síly💪 své, ze vší mysli 👼 své, miluji tě nade všecko, protože jsi nekonečně dobrý

Pane Bože, ty, který vyvádíš vězně ke šťastnému životu, prosím tě zachraň týrané ženy a děti,  

všechny, kdo jsou v otroctví a vězení.

Ty, kdo žijí v ochromujícím strachu nebo v ochromující bolesti, v bezvýchodné a zoufalé situaci,

v úzkosti a nejistotě.

Nenarozené děti, všechny děti i mladé lidi.

Postižené, staré a nemocné,

umírající a duše v očistci.

Chudé a zadlužené.

Ženy a muže, kteří snášejí nelidské ukrutnosti.

Pronásledované a vražděné křesťany.

Všechny, co si prosí o modlitbu.

Obrať k sobě všechny lidi, žijící v hříchu a působící zlo,

duchovně je uzdrav a osvoboď.  

Prosím o láskyplnou pomoc pro všechny, kterým ublížili.

Za mír a lásku ve světě.

Za odvrácení všeho zla.

Prosím tě požehnej všem, kdo pracujou a učí se,

ať jim to slouží ke zdraví a ke spáse.

Prosím za naše partnery a děti, za rodiče a všechny příbuzné, sousedy a známé.

Teprve když ty nás osvobodíš, budeme opravdu svobodní.

Ve tvé blízkosti se cítíme v bezpečí.

Dobrý Otče náš, shlédni dolů na nás všechny a naše rodiny.

na všechny, kteří byli doporučeni do našich modliteb.

na naše duchovní pastýře.

a vylij své svaté požehnání na nás všechny…

Požehnej tento den, veškeré práce, co děláme, všechny lidi, které potkáme.

Požehnej naše myšlenky, pocity, slova a činy.

Požehnej a osvíť všechny naše nepřátele a chraň nás před jejich zlobou.

Drahý Bože, do Tvých rukou svěřuji každého z nás.

Smiluj se nad námi pro své milosrdenství, Bože.

přispěj nám svou mocí na pomoc: odpusť nám a vytrhni nás z nebezpečí, které nám hrozí pro naše hříchy, vysvoboď nás a zachraň nás.

Pane Ježíši, ochraň nás dnes od zla, hříchu, satanových útoků a pokušení, strachu ze tmy, strachu z lidí, nemoci, pochybností, hněvu a všech nehod a od všeho, co není Tvoje království.  

Bože, Děkuji za všechnu tvou lásku a péči a prosím Tě, abychom se každý den dostatečně vyspali, měli celý den dobrou náladu, radost, klid v duši, pocit vděčnosti a naplnění, dostatek síly a energie a všechno stihli ! Abychom se správně rozhodovali a měli pravá slova v pravý čas. Abychom všechno včas zaplatili a měli jsme peníze na to, co je potřeba.  

Abychom se naučili mít pořádek ve všem a dobře si rozvrhnout den.

Aby se stalo to nejlepší pro naše rodiny,

i kdyby to nebylo úplně podle našich představ !

Prosím tě za naše současné i budoucí potomky, aby měli odolnost proti všem závislostem a nemocem na těle i na duchu,  byli zdraví, psychicky i fyzicky  normální, rozumní, moudří a prozíraví, srdeční, upřímní a vřelí,klidní,   spokojení,  pracovití

a  přinášeli mír a lásku.

Přiveď nás všechny  k sobě láskyplným způsobem, dej nám živou a hlubokou víru, ctnost, poznání, zdrženlivost, trpělivost, zbožnost, bratrskou náklonnost,  bázeň Boží a laskavé srdce, schopné dávat a přijímat lásku a opravdu naslouchat.

Pane Bože dej nám opravdovou lásku, pokoru, prostotu a vnitřní sílu, odhodlání ke svatosti, vytrvalost až do konce, pravou moudrost a soudnost, pokoj v duši,  vyrovnanost, odvahu, statečnost, spravedlnost a mírnost.  Abychom ti za všech okolností důvěřovali a měli skutečnou radost a naději.

Abychom tě nadevšechno milovali a mohli tak poznat tvojí lásku.

Ať milujeme Tvou láskou všechny a pohlížíme na ně tvýma očima.

Dej nám lásku i k těm, které nemůžeme vystát.

Dej, abychom v každé těžkosti viděli dotek tvé lásky a nikdy tě nezranili žádným hříchem.

Abychom se ovládali v hněvu a postili se tak, jak si přeješ !!!!

Ať dokážeme ze srdce odpustit, upřímně se radovat ze štěstí druhých, z požehnání a zázraků v jejich životech.

Pane, pomoz nám nastálo polepšit se v chování a přestat se všemi zlozvyky.

Ve tvém jménu se odříkáme každého zlého ducha, chceme jít po správné cestě a skončit se vším, co otvírá dveře zlu do našeho života .

Chceme se každý den doopravdy rozhodnout pro Boží lásku, být horliví křesťané a účinně se modlit z hloubi celého srdce, i když se budeme mít dobře .

Prosím tě, abychom měli srdce otevřené pro Ducha svatého a jeho moudrost, nechali mu volnost a byli schopní od něj přijmout i nové myšlenky.

Abychom měli otevřený vnitřní zrak pro pravdu a dar rozlišování.

Abychom si nelichotili ve vlastních očích, ale poznali pravdu o sobě. Abychom kvůli tomu nebyli zoufalí, ale o to více důvěřovali Bohu, který to ví a přesto nás má rád.

Abychom viděli smysl svého života v Božím plánu lásky a spásy.

Abychom si byli vědomi své důstojnosti, kterou máme jako Děti Boží.

Abychom vždycky poznali vůli Boha Otce a rádi podle ní jednali.

Pane Ježíši dej, abychom byli tvými nástroji a zjevila se na nás tvoje sláva a moc.

Doplň to, co jsme zanedbali, naprav to, co jsme pokazili my i naši předkové.

Ty jsi Pánem nad každou osobou, věcí i situací, ty máš všechny prostředky a možnosti, jak vyřešit cokoliv.

      

Duchu svatý, uschopni nás, osviť a veď,

naplň Láskou a pokorou, milostí a milosrdenstvím.

Prosím tě modli se pořád s námi,

Aby všichni poznali Pána Ježíše, Syna Panny Marie, aby se svět proměnil, aby se svět spasil.



Pane Bože, požehnej všem, kdo si to aspoň jednou poslechnou celý až do konce a vyslyš je ve všech jejich potřebách. Amen.

13 A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.

14 Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.

15 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;

16 a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky

Je to stejná modlitba jako ta předchozí http://patroni.cz/primluvna-modlitba-na-kazdy-den/ , ale ten konec, který je nejdůležitější, jsem dala na začátek, protože většina lidí k tomu konci ani nedošla 🙂 … A vyměnila jsem některé obrázky. Je to složené z modliteb, které jsem někde četla nebo slyšela. Těmi vězni jsou myšleni lidé, kteří nejsou svobodní například kvůli závislosti, nemoci, vztahu, rodině, otrocké práci, chudobě, dluhům, vydírání, stalkingu apod. Nebo jsem měla na mysli i skutečné vězně, kteří jsou zavření nespravedlivě nebo kteří se skutečně obrátili. Je to podle verše z Bible http://bible.patroni.cz/index.php?id=14956


Dodatek (4.12.2018) – pokud prosím Pána Boha, aby pomohl trpícím lidem a věřím, že je ta modlitba opravdu účinná, tak z toho vyplývá, že když se to některý den zapomenu pomodlit, a nevzpomenu si na ně, tak se pravděpodobně budou mít hůř. To je děsivý a zavazující.


Prosím o připomínky na email anna007@seznam.cz, kdyby někoho k tomu něco napadlo, co je tam špatně, nebo by mohlo být lépe apod., ještě to budu dělat určitě několikrát.

Share

Litanie v čase sucha

Share

Litanie v čase sucha

Pane, smiluj se,         Pane, smiluj se,
Kriste, smiluj se,       Kriste, smiluj se,
Pane, smiluj se.         Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče,            smiluj se nad námi.
Bože, Synu, Vykupiteli světa,
Bože, Duchu svatý,
Bože, v Trojici jediný,
Bože, svrchovaný Pane nebe i země,           smiluj se nad námi
Bože, v němž žijeme,
Bože, bez něhož hyneme,
Bože, jenž stanovuješ hranice moří,
Bože, jenž řekám cestu vyměřuješ,
Bože, jenž potoky a prameny naplňuješ,
Bože, jenž páry na výsosti shromažďuješ,
Bože, jenž páry na výsosti rozptyluješ,
Bože, jenž nebe oblaky pokrýváš,
Bože, jenž rosu a déšť ve své moci máš,
Bože, jenž vláhu sesíláš a odnímáš,
Bože, jenž jediný vznik a vzrůst dáváš,
Bože, jenž jsi Izraelitům na poušti vyvedl vodu ze skály,
Bože, jenž jsi Ismaele na poušti vodou občerstvil,
Bože, k němuž své ruce s důvěrou vzpínáme,
Bože, jehož o pomoc pokorně vzýváme,
Bože, jenž potřeby naše znáš,
Bože, jenž o blaho naše dbáš,
Bože, jehož moudrost je nevyzpytatelná,
Bože, jehož slitovnost je nevýslovná,
Bože Otče náš,
Ode všeho zlého             vysvoboď nás, Pane.
Od každého hříchu
Od nepříznivých větrů
Od palčivého vedra
Od záhubného sucha
Od hrozícího nedostatku od sucha
Od hrozícího nedostatku píce
Od hrozícího nedostatku vláhy
Od neúrody, drahoty a hladu
Od reptání proti Tvé prozřetelnosti
Od nedůvěřivosti a malomyslnosti
Od rouhání a zoufalství
Od věčné smrti
My hříšníci               prosíme Tě, vyslyš nás.
Abys nám odpustil

Aby ses nad námi smiloval
Abys naši úzkost zapudil
Abys naši důvěru upevnil
Abys pokryl nebe mraky
Abys svlažil pole a louky
Abys občerstvil háje a sady
Abys napojil žíznivou zemi
Abys naplnil potoky a řeky
Abys dal, zachoval a požehnal úrodu
Abys osvědčil svou moudrost
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,     smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,     smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,     smiluj se nad námi.
Kriste, uslyš nás. Kriste,     uslyš nás.
Kriste, vyslyš nás, Kriste,   vyslyš nás.
Pane, smiluj se.                    Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se.                  Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se.                    Pane, smiluj se.

Otče náš….

Pomoc naše ve jménu Páně
neboť on stvořil nebe a zemi.
Bože, shlédni a pomoz,
Pane, pospěš nám pomáhat.
Staň se Tvé milosrdenství,
jak doufáme v Tebe.
Sešli nám svou pomoc ze svatyně,
ze Sionu opatruj nás.

Modleme se:
Bože, který býváš hříchem rozhněván, ale pokáním usmiřován, shlédni milostivě na
naše prosby a vzdal od nás metlu svého hněvu, kterou jsme si zasloužili svojí
hříšností.
Bože, jenž jsi vyvedl izraelskému lidu vodu ze skály, smiluj se, prosíme, také nad
námi a sešli nám dostatečný déšť.
Bože, jehož moc a láska se nemění, vyslyš naše pokorné prosby, jako jsi tehdy
vyslyšel Eliáše. Svlaž žíznící zemi, pole, louky, sady a vinice vydatným deštěm,
abychom mohli, zbaveni úzkostí s vděčným srdcem velebit Tvoji dobrotu. Tvá
moudrost je nevyzpytatelná a Tvá dobrotivost nekonečná. Slituj se tedy nad námi
a vylej své požehnání, zachovej úrodu, otevři prameny svého milosrdenství,
z hrozícího nebezpečí nás vytrhni a z neúrody, drahoty a hladu nás vyprosti. Kéž nás
Tvá dobrota potěším a věrnost Tvého Syna, který řekl:“Proste a dostanete.“, se na nás
ukáže.

V Tebe doufáme, nedej, abychom byli zahanbeni.

Skrze Krista našeho Pána.
Amen.

Share

P. Jan Pražan o svátcích

Share

červen 2018
„Pán nám otevřel náruč a jeho srdce se pro nás stalo pramenem milosti a slitování.“
antifona ke chvalozpěvu P. Marie při slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Moji milí,
v nedávné době jsme slavili svátek Těla a Krve Páně. Tentokrát přímo na
den, na který připadá pro zbožnější část katolické populace. Pro část laxní
(volně přeloženo: pro ty „co pro to se nepřetrhnou“) se ze slabosti, nebo
rezignace překládá na neděli. Takový model však jen napomáhá dalšímu
„zvlažnění“, proto se mu snažím vyhnout co mám síly. Liturgie je
nejvyšším projevem života církevního společenství. U nás v asistenci
byly čtyři osoby…Tím spíše musíme poděkovat chrámovému sboru, který
dodal naší liturgii slavnostní rozměr.
Příští týden je ustanoven(8.a 9. – pátek a sobota) svátek Nejsvětějšího
Srdce Páně, následně svátek neposkvrněného Srdce Panny Marie. Jak
nám nemohlo uniknout, všechny tyto svátky, koncipované původně jako
významné slavnosti, se netěší žádné mimořádné pozornosti, jak tomu
bylo dříve. Tím větší hodnotu však mají pro prohloubení duchovního
života každého z nás. Jakési kolektivní jejich prožívání se podařilo
postupující sekularizaci úspěšně potlačit… Má to však jednu výhodu:
„okamžik pravdy“. Můžeme si odpovědět na otázku naší věrnosti Pánu
Bohu. Budeme – li upřímní, možná zjistíme, že to není hodnota, o kterou
v životě usilujeme jako o tu první a nejdůležitější. Poselství zmiňovaných
svátků nám jinými slovy říká: Pán Bůh nám dává příležitost k tomu,
abychom uprostřed zmatků a nebezpečí tohoto světa nežili bez naděje.
Snažme se ji uchopit, dokud můžeme..
A k tomu vám žehnám
P. Jan Pražan

Úvodník P. Jana Pražana ze Svatomartinských listů v Nejdku červen 2018

Share